Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky (1965)

„Měli jste sedět doma, na prdeli…“

zdroj: knihydobrovsky.cz

Ostře sledované vlaky jsou další z knížek, u kterých jsem kdysi dávno viděla filmovou adaptaci, ale knížky se ani nedotkla. Překvapilo mě, jak kratičká je, takže jsem se tím moc dlouho nezabavila, ale krásně to uteklo a po dočtení jsem měla dobrý pocit z příjemného zážitku.

Přiznám se, že mě pořád ještě překvapuje, jak snadno a příjemně se mi Hrabal čte a to nejen kvůli té ich-formě, ale hlavně protože s "legendárními" mužskými autory mám obvykle spoustu problémů (začíná to obvykle tím, že na nich není nic legendárního, a většina jejich věcí jsou průměrně napsané misogynní kraviny) a s Hrabalem je navzdory jeho erotičnosti nemám. I přes omezení ich-formy zvládá charakterizovat ostatní postavy způsobem, který ukazuje jejich klady i zápory (Hubička je sice absolutní hovado, ale pracuje s odbojem apod.), aniž by řídil, co si o nich máme myslet, a to umí málokdo.

Příběh jako takový je poměrně přímočarý a na můj vkus docela dost mužský, čímž nemyslím odbojovou činnost, ale fakt, že hlavní zápletka je doslova řízená Milošovou (im)potencí a jeho touhou si konečně štrejchnout, ale je dobře graduje a díky Milošovým jednoduchým zájmům a motivacím se snadno čte. Knížka popisuje dobu bez toho patosu, který je příznačný pro moderní historické romány z období druhé světové, a železniční prostředí pro mě bylo zajímavé nejen pro ten slang (Hrabal je vůbec jazykově hodně zajímavý).

Celkově jsou Ostře sledované vlaky příjemná rychlovka.

„Já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí, nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem se, koktal jsem, tak jsem podivoval krásné tváři, tolik jsem byl oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.“