 |
| zdroj: logrmagazin.cz |
Nebe mi přišlo pod ruku náhodou, když jsem dostala za úkol v rychlosti si vybrat vánoční dárek, a jediné, co jsem si od toho slibovala, bylo, že si přečtu něco úplně jiného, než jsem četla za poslední dobu. A možná i díky tomu jsem byla velmi příjemně překvapená. Nebe mě chytlo a až do konce nepustilo.
Přiznám se, že z knížek o dětech už jsem vyrostla a nijak zvlášť je nevyhledávám, dospívání pro mě prostě není zajímavé téma, ale tahle knížka byla především o šikaně, která, ač se zrovna tady děje dětem, je aspoň za mě problém celoživotní. A to nejen kvůli jizvám, které si člověk nese do dospělosti, ale i protože tyhle vzorce chování se prostě většinou opakují i v jiných kolektivech. Téma knížky tedy nebylo zrovna veselé a autorka se rozhodně nebála do toho pořádně zabřednout, ale jako podklad pro hlavní děj to bylo nutné.
Skutečným příběhem knížky totiž podle mě bylo přátelství mezi nejmenovaným vypravěčem a spolužačkou Kodžimou, která si ho vyhlédne jako kamaráda, protože nejen, že prožívají stejné trápení, ale zároveň se k němu oba staví pasivně. Zatímco vypravěč je svého osudu odevzdaný – je šikanovaný, protože šilhá, a toho se nezbaví – Kodžima si vyvine a akceptuje filozofii mučedníka, kterou si svou pasivitu vysvětluje.
Jejich protikladem je šikanátor Momose, velký fanda Nietzscheho a jeden z těch, které jejich výroky typu „pravda, spravedlnost a morálka jsou lži, kterým věří jen slabí“ opustí ve chvíli, kdy se poprvé sami ocitnou na opačném konci namířené pěsti. Přiznám se, že ačkoliv se mi ten filozofický střet jako rámec líbil, stačilo by mi to jen symbolicky naznačené, nemusely tam být ty doslovné diskuze typu vypravěčovy konfrontace s Momosem, která mi přišla otřesně zdlouhavá.
Velmi příjemně mě překvapilo finále knížky, ve kterém šikana vygraduje tam, kam nevyhnutelně musela, ale mentální zhroucení, které Kodžima prožije – a při kterém se chová doslova jako mučednice z křesťanských legend – úplně změní scénář. Hrozně ráda bych se dozvěděla, jak Kodžima dopadla, jestli vůbec dostala šanci se zahojit, ale zcela logicky si to vlastně nemyslím a asi jsem i ráda, že knížka ohledně jejího osudu zůstala milosrdně otevřená. To se vlastně týkalo i vypravěče, ale ten se aspoň konečně svěřil mámě, která stála na jeho straně, což byla aspoň malá dávka optimismu, za kterou jsem byla na konci docela vděčná.
Co se týče prózy, nebála se být příjemně květnatá, takže jsem konečně zase měla pocit, že čtu beletrii, ale zároveň byla přímá, svižná a dobře se četla. Knížku jsem měla dočtenou rychleji, než bych si přála, jelikož mě i navzdory nepříjemnému tématu bavila, a jsem moc ráda, že si našla cestu do mé knihovničky. Už teď sháním další knížky Mieko Kawakami.
Přiznám se, že z knížek o dětech už jsem vyrostla a nijak zvlášť je nevyhledávám, dospívání pro mě prostě není zajímavé téma, ale tahle knížka byla především o šikaně, která, ač se zrovna tady děje dětem, je aspoň za mě problém celoživotní. A to nejen kvůli jizvám, které si člověk nese do dospělosti, ale i protože tyhle vzorce chování se prostě většinou opakují i v jiných kolektivech. Téma knížky tedy nebylo zrovna veselé a autorka se rozhodně nebála do toho pořádně zabřednout, ale jako podklad pro hlavní děj to bylo nutné.
Skutečným příběhem knížky totiž podle mě bylo přátelství mezi nejmenovaným vypravěčem a spolužačkou Kodžimou, která si ho vyhlédne jako kamaráda, protože nejen, že prožívají stejné trápení, ale zároveň se k němu oba staví pasivně. Zatímco vypravěč je svého osudu odevzdaný – je šikanovaný, protože šilhá, a toho se nezbaví – Kodžima si vyvine a akceptuje filozofii mučedníka, kterou si svou pasivitu vysvětluje.
Jejich protikladem je šikanátor Momose, velký fanda Nietzscheho a jeden z těch, které jejich výroky typu „pravda, spravedlnost a morálka jsou lži, kterým věří jen slabí“ opustí ve chvíli, kdy se poprvé sami ocitnou na opačném konci namířené pěsti. Přiznám se, že ačkoliv se mi ten filozofický střet jako rámec líbil, stačilo by mi to jen symbolicky naznačené, nemusely tam být ty doslovné diskuze typu vypravěčovy konfrontace s Momosem, která mi přišla otřesně zdlouhavá.
Velmi příjemně mě překvapilo finále knížky, ve kterém šikana vygraduje tam, kam nevyhnutelně musela, ale mentální zhroucení, které Kodžima prožije – a při kterém se chová doslova jako mučednice z křesťanských legend – úplně změní scénář. Hrozně ráda bych se dozvěděla, jak Kodžima dopadla, jestli vůbec dostala šanci se zahojit, ale zcela logicky si to vlastně nemyslím a asi jsem i ráda, že knížka ohledně jejího osudu zůstala milosrdně otevřená. To se vlastně týkalo i vypravěče, ale ten se aspoň konečně svěřil mámě, která stála na jeho straně, což byla aspoň malá dávka optimismu, za kterou jsem byla na konci docela vděčná.
Co se týče prózy, nebála se být příjemně květnatá, takže jsem konečně zase měla pocit, že čtu beletrii, ale zároveň byla přímá, svižná a dobře se četla. Knížku jsem měla dočtenou rychleji, než bych si přála, jelikož mě i navzdory nepříjemnému tématu bavila, a jsem moc ráda, že si našla cestu do mé knihovničky. Už teď sháním další knížky Mieko Kawakami.
„Je to zvláštní, ale když nemám co dělat, připadá mi, že proti něčemu bojuju. Jsem jako zaseknutá. Říkám si, jak dlouho to může trvat, a ono to nezmizí, ani když jsem v posteli, bojuju s tím i pod peřinou. I za chůze.“
„Říkaj, že jsou z tvých očí znechucený, ale to lžou, oni jsou čistě vyděšený, prostě se bojej. Nejde o to, že by byl pohled na tvoje oči děsivej, ale jedná se o něco, čemu nerozuměj, z čeho maj strach. Je to tlupa falešných lidí, který jako jednotlivci nic nedokážou, tak se houfujou, ale praví přátelé to nejsou, jen banda pokrytců. A když se objeví něco, co nezapadá do jejich vzorce, dostanou strach a chtějí to zničit. Snažej se toho zbavit. Jsou skutečně vyděšený, ale snaží se obelstít sami sebe a pořád to zlehčujou. Dělají to jen proto, aby se cítili bezpečně. Když to budou dělat dostatečně dlouho, otupí. Neustále v nich ale zůstává pocit hrůzy, toho počátečního zděšení se nemůžou zbavit, a tak opakujou pořád dokolečka totéž.“