_______
“The world is a giant clusterfuck designed to eat ladies with gumption alive.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Poslední dobou se úplně nestává, že si něco zamiluju, takže když se to stane – zvlášť u něčeho, co jsem začala sledovat čistě kvůli obsazení – mám z toho dvakrát takovou radost. Palm Royale bylo přesně takovým projektem, takže mi spadl kámen ze srdce, když jsem se dozvěděla, že bude druhá řada; kdyby to mělo celé skončit takovým cliffhangerem, trhala bych.
Druhá řada byla až do páté epizody stejná jízda jako ta první, ale od šesté absolutně vykolejila a po cestě nabrala snad každé telenovelácké klišé, které jí přišlo do cesty, až s pištěním brzd konečně zastavila v cíli, kde na ni čekala hned dvě muzikálová čísla. Ačkoliv jsem se dobře bavila celou dobu, zhruba od poloviny pro mě bylo už docela náročné sledovat děj a některé postavy jsem, přiznám se, celkem vypouštěla. Vzhledem k faktu, jak důsledně a doslovně se všechno uzavře, to ale vůbec nevadilo.
Maxine (Kristen Wiig) byla logicky moje nejoblíbenější postava – říkám logicky, protože kvůli Kristen Wiig jsem na to původně koukala – a byť mě až do konce bavila, moji nejoblíbenější postavou nezůstala. Kristen Wiig byla ale jako vždycky fantastická; vypíchnout musím hlavně Maxinim poslední rozhovor s Douglasem ve finále, kde byla krásně emocionální, a Maxino ztracené dvojče Mirabelle, díky které si střihla úplně jinou hereckou polohu.
Evelyn (Allison Janney) se tuto řadu posunula na pozici mé nejoblíbenější postavy; hrozně se mi líbila její dějová trajektorie i fakt, že ji charakterově nijak nepřekroutili, aby to fungovalo. Podobně subtilní charakterový vývoj měla Dinah (Leslie Bibb), která našla svou hodnotu, aniž by přestala být karikaturou, a moc jí to přeju. S Normou (Carol Burnett) mě oproti tomu zklamali; celou řadu ji budovali jako zločinného génia jenom, aby prakticky všechno vzali zpátky, a skoro úplně otočili. Na jednu stranu jsem ráda, že se s Maxine usmířily, na stranu druhou jí aspoň jednu vraždičku mohli nechat.
Linda (Laura Dern) byla upozaděná způsobem, který naznačoval, že Laura Dern jim nemohla dát víc natáčecích dní, ale i její trajektorie mi vlastně nakonec sedla. Virginia (Amber Chardae Robinson) a Ann (Mindy Cohn) byly na pozadí, ale i tak měly svou linku, která za mě trochu vyšuměla. Ne protože by se neuzavřela, ale protože mi pro jejich postavy chyběla nějaká uspokojivá tečka. U Mary (Julia Duffy) to stejné. Mitzi (Kaia Gerber) měla jako postava potenciál, taky si prošla docela vývojem, ale vlivem obsazení zůstala celou dobu úplně plochá.
Robert (Ricky Martin) byl moje druhá nejoblíbenější postava a za celou dobu se na tom nic nezměnilo. Fakt, že jsem si ho užívala po celou dobu, by ho možná měl postrčit na první příčku, ale jelikož k ženám tíhnu spíš, má smůlu. Trochu mě mrzelo, že děj strávil víc času na jeho pletkách než na jeho utajeném dítěti; těch šokujících zvratů tam bylo tolik, že zrovna něco tak velkého si mohli dovolit trochu víc rozvést, ale co už. Romance s agentem Tomem (Rick Cosnett) byla správně hořkosladká, ale Robert ji nepotřeboval, aby byl zajímavý; jeho hledání sama sebe by mi po první řadě úplně stačilo.
Douglas (Josh Lucas) a Perry (Jordan Bridges) se posunuli na pozice absolutních karikatur, ale zatímco Perry se nedal brát vážně na žádné úrovni, Douglas měl pár nepříjemně realistických scén, a to hlavně ve finále, kdy Douglasovi dojde, že ho žádná z žen v jeho okolí už nebude opečovávat na svůj úkor. Skvělý sociální komentář. Marjorie Merriweather Post (Patti LuPone) a Jedebedaiah (Ryan Dorsey) mě asi měli zajímat, jelikož to ve finále byli ti hlavní záporáci, ale byly to přesně ty postavy, které zůstaly na periferii mého vědomí, a nakonec to vlastně ani ničemu nevadilo.
Jak už jsem zmínila v úvodu, finále mělo muzikálová čísla - Something Good a I Had a Ball - ale mně se stejně nejvíc líbilo Comin' Home Baby. Všechny ale ilustrují, že Palm Royale se toho prostě nebojí, a to se mi na celém seriálu líbilo asi nejvíc. To a kulisy s kostýmy, protože to je nakonec důvod, proč koukám na historické fikce.
Ačkoliv bylo finále v uzavírání dějových linech extrémně poctivé, pár otevřených vrátek tam zůstalo. Jedna z nich se týká faktu, že Robertův syn Rafi (Ian Iñigo) možná vůbec není Robertův syn Rafi, což mě trochu naštvalo; nechte toho chlapa aspoň trochu vydechnout. Každopádně pokud chtějí třetí řadu, mají na čem stavět. Já ji asi spíš nechci – líbí se mi, jak to uzavřeli, a v nejlepším se má přestat – ale pokud náhodou další řada bude, budu u toho.
Druhá řada byla až do páté epizody stejná jízda jako ta první, ale od šesté absolutně vykolejila a po cestě nabrala snad každé telenovelácké klišé, které jí přišlo do cesty, až s pištěním brzd konečně zastavila v cíli, kde na ni čekala hned dvě muzikálová čísla. Ačkoliv jsem se dobře bavila celou dobu, zhruba od poloviny pro mě bylo už docela náročné sledovat děj a některé postavy jsem, přiznám se, celkem vypouštěla. Vzhledem k faktu, jak důsledně a doslovně se všechno uzavře, to ale vůbec nevadilo.
Maxine (Kristen Wiig) byla logicky moje nejoblíbenější postava – říkám logicky, protože kvůli Kristen Wiig jsem na to původně koukala – a byť mě až do konce bavila, moji nejoblíbenější postavou nezůstala. Kristen Wiig byla ale jako vždycky fantastická; vypíchnout musím hlavně Maxinim poslední rozhovor s Douglasem ve finále, kde byla krásně emocionální, a Maxino ztracené dvojče Mirabelle, díky které si střihla úplně jinou hereckou polohu.
Evelyn (Allison Janney) se tuto řadu posunula na pozici mé nejoblíbenější postavy; hrozně se mi líbila její dějová trajektorie i fakt, že ji charakterově nijak nepřekroutili, aby to fungovalo. Podobně subtilní charakterový vývoj měla Dinah (Leslie Bibb), která našla svou hodnotu, aniž by přestala být karikaturou, a moc jí to přeju. S Normou (Carol Burnett) mě oproti tomu zklamali; celou řadu ji budovali jako zločinného génia jenom, aby prakticky všechno vzali zpátky, a skoro úplně otočili. Na jednu stranu jsem ráda, že se s Maxine usmířily, na stranu druhou jí aspoň jednu vraždičku mohli nechat.
Linda (Laura Dern) byla upozaděná způsobem, který naznačoval, že Laura Dern jim nemohla dát víc natáčecích dní, ale i její trajektorie mi vlastně nakonec sedla. Virginia (Amber Chardae Robinson) a Ann (Mindy Cohn) byly na pozadí, ale i tak měly svou linku, která za mě trochu vyšuměla. Ne protože by se neuzavřela, ale protože mi pro jejich postavy chyběla nějaká uspokojivá tečka. U Mary (Julia Duffy) to stejné. Mitzi (Kaia Gerber) měla jako postava potenciál, taky si prošla docela vývojem, ale vlivem obsazení zůstala celou dobu úplně plochá.
Robert (Ricky Martin) byl moje druhá nejoblíbenější postava a za celou dobu se na tom nic nezměnilo. Fakt, že jsem si ho užívala po celou dobu, by ho možná měl postrčit na první příčku, ale jelikož k ženám tíhnu spíš, má smůlu. Trochu mě mrzelo, že děj strávil víc času na jeho pletkách než na jeho utajeném dítěti; těch šokujících zvratů tam bylo tolik, že zrovna něco tak velkého si mohli dovolit trochu víc rozvést, ale co už. Romance s agentem Tomem (Rick Cosnett) byla správně hořkosladká, ale Robert ji nepotřeboval, aby byl zajímavý; jeho hledání sama sebe by mi po první řadě úplně stačilo.
Douglas (Josh Lucas) a Perry (Jordan Bridges) se posunuli na pozice absolutních karikatur, ale zatímco Perry se nedal brát vážně na žádné úrovni, Douglas měl pár nepříjemně realistických scén, a to hlavně ve finále, kdy Douglasovi dojde, že ho žádná z žen v jeho okolí už nebude opečovávat na svůj úkor. Skvělý sociální komentář. Marjorie Merriweather Post (Patti LuPone) a Jedebedaiah (Ryan Dorsey) mě asi měli zajímat, jelikož to ve finále byli ti hlavní záporáci, ale byly to přesně ty postavy, které zůstaly na periferii mého vědomí, a nakonec to vlastně ani ničemu nevadilo.
Jak už jsem zmínila v úvodu, finále mělo muzikálová čísla - Something Good a I Had a Ball - ale mně se stejně nejvíc líbilo Comin' Home Baby. Všechny ale ilustrují, že Palm Royale se toho prostě nebojí, a to se mi na celém seriálu líbilo asi nejvíc. To a kulisy s kostýmy, protože to je nakonec důvod, proč koukám na historické fikce.
Ačkoliv bylo finále v uzavírání dějových linech extrémně poctivé, pár otevřených vrátek tam zůstalo. Jedna z nich se týká faktu, že Robertův syn Rafi (Ian Iñigo) možná vůbec není Robertův syn Rafi, což mě trochu naštvalo; nechte toho chlapa aspoň trochu vydechnout. Každopádně pokud chtějí třetí řadu, mají na čem stavět. Já ji asi spíš nechci – líbí se mi, jak to uzavřeli, a v nejlepším se má přestat – ale pokud náhodou další řada bude, budu u toho.