 |
| zdroj: groupreads.blogspot.co.za |
Když jsem si četla tu skoro deset let starou recenzi (níže), s překvapením jsem zjistila, že se mi tehdy nelíbila ta třetí část, ale tentokrát jsem s ní problém neměla. Amy byla přesně ten typ člověka, který se uměl vždycky pojistit - po celou dobu riskovala, že ji může někdo někde poznat - a její obrat byl skvěle vypointovaný. Amy Nicka nakonec skutečně oblafla a to způsobem, na který autorka zadělala hned v první části, a to je prostě kus skutečně dobrého psaní.
Při opětovném čtení mě docela zaujala postava Go - jediné, jak ji vidíme, je buď Nickovýma očima - co pro něj znamená a co pro něj může udělat - nebo Amyinýma očima - je to Nickova důvěrnice a nemá ji ráda, a jako taková je pro ni téměř neviditelná. Z Nickova vyprávění vyznívá jako jedna z těch, co jsou jInÉ NeŽ OsTaTnÍ, ale co se v ní skutečně odehrává se nikdy nedozvíme, a jsem si celkem jistá, že jsem nad ní dřív podobně vůbec nepřemýšlela.
Celkově jsem hrozně ráda, že jsem se ke knížce vrátila a myslím, že to rozhodně nebylo naposledy.
“There’s something disturbing about recalling a warm memory and feeling utterly cold.”
“I often don’t say things out loud, even when I should. I contain and compartmentalize to a disturbing degree: In my belly-basement are hundreds of bottles of rage, despair, fear, but you’d never guess from looking at me.”
“Sleep is like a cat: It only comes to you if you ignore it.”
“The bankruptcy matched my psyche perfectly. For several years, I had been bored. Not a whining, restless child’s boredom (although I was not above that) but a dense, blanketing malaise. It seemed to me that there was nothing new to be discovered ever again. Our society was utterly, ruinously derivative (although the word derivative as a criticism is itself derivative). We were the first human beings who would never see anything for the first time. We stare at the wonders of the world, dull-eyed, underwhelmed. […] I’ve literally seen it all, and the worst thing […] is: The secondhand experience is always better. The image is crisper, the view is keener, the camera angle and the soundtrack manipulate my emotions in a way reality can’t anymore. I don’t know if we are actually human at this point, those of us who are like most of us, who grew up with TV and movies and now the Internet. If we are betrayed, we know the words to say; when a loved one dies, we know the words to say. If we want to play the stud or the smart-ass or the fool, we know the words to say. We are all working from the same dog-eared script.”
“I was playing the […] Cool Girl. Men always say that as the defining compliment, don’t they? She’s a cool girl. Being the Cool Girl means I am a hot, brilliant, funny woman who adores football, poker, dirty jokes, and burping, who plays video games, drink cheap beer, loves threesomes and anal sex, and jams hot dogs and hamburgers into her mouth […] while maintaining a size 2, because cool girls are above all hot. Hot and understaning. Cool Girls never get angry; they only smile in a chagrined, loving manner and let their men do whatever they want. Go ahead, shit on me, I don’t mind, I’m the Cool Girl. Men actually think this girl exists.”
“It’s rather extreme, framing your husband for your murder. I want you to know I know that. All the tut-tutters out there will say: She should have just left, bundled up what remained of her dignity. Take the high road! Two wrongs don’t make a right! All those things that spineless women say, confusing their weakness with morality.”
“I poured a drink. I took a slug, tightened my fingers around the curves of the tumbler, then hurled it at the wall, watched the glass burst into fireworks, heard the tremendous shatter, smelled the cloud of bourbon. Rage in all five senses.”
“We’re a sick, fucking Möbius strip, Amy. We aren’t ourselves when we fell in love, and when we became ourselves – surprise! - we were poison. We complete each other in the nastiest, ugliest possible way. You don’t really love me, Amy. You don’t even like me.”
Původní recenze z 04/07/15:
Z Gone Girl mě původně zaujal úryvek na Tumblru (i když to byl zjevně úryvek z filmu) a rozhodla jsem se, že to asi chci vidět, ale napřed si chci přečíst knížku, na kterou jsem náhodou narazila. Prvních pár kapitol mi to trvalo, ale pak jsem se do toho dostala a nemohla jsm to odložit, drželo mě to jak boží víra. První část byla skvělá, jakmile se rozjela - hlavně ve vztahu k druhé části, když si člověk uvědomí, jak Amy dokonale oblafla i jeho, a je naprosto lahodné, jak se Nick postupně mění a jak se ti dva vášnivě nenávidí.
Třetí už se mi moc nelíbila - zdálo se mi, že sem tam se tam objevilo na poslední chvíli něco, co tam úplně nebylo od začátku a smrdělo nastrčením narychlo (otrava nemrznoucí směsí) a překvapilo mě, že místo, aby tam byl nějaký finální dramatický showdown, tam bylo zrovna tohle. Ale možná jsem si jen trochu přála, aby to nakonec bylo fifty-fifty, protože charakterově dává smysl, že Amy Nicka prostě zase oblafla a dostala. A ten konec je stručně naprosto dokonalý, musela jsem se usmívat, i když to naznačovalo dál poměrně drsný vývoj.
Každopádně to bylo dějově promyšlené, dotažené, není lehké žonglovat dvě (vlastně tři) ich-formy, takže (nejen) za to musím smeknout. A líbilo se mi, jak Amy i Nick milují puns, konečně je i v názvu. Amy je rozhodně Gone Girl, ale trochu jinak, než je původně myšleno. Ta byla v hlavě gone od narození. Celkově asi jedna z nejlepších knížek, co jsem četla.