 |
| zdroj: lubimyczytac.pl |
Letošní návrat k Anně Bolavé krásně ukazuje, proč mi pořád stojí za to držet si tenhle blog. Bez něj bych se totiž nikdy nedozvěděla, že před osmi lety jsem si Ke dnu očividně nesmírně užívala, což je něco, čemuž bych upřímně nevěřila, kdybych to sama nenapsala. Nevím, jestli je to tím, že jsem tentokrát správně napřed četla Do tmy, které je nesrovnatelně lepší, nebo jsem prostě jen nebyla tolik vybíravá, ale tahle knížka mě fakt zklamala.
Začnu ale tím, co se mi na ní líbilo: v původní recenzi jsem psala, že Anna Bolavá je „šikovná vypravěčka malých životních momentů a mezilidských šarvátek“ a s tím pořád stoprocentně souhlasím. Postavy jako Milada Vávrová nebo Miluška Bartáková, které žijí obyčejné lidské životy definované svými zkušenostmi a povahami, na mě ze stránek knížky krásně vystoupily a byly hlavním důvodem, proč jsem u toho tentokrát vytrvala až do konce.
Taky jsem si užila, jak plynule a nevtíravě děj navázal na události prvního dílu: letmá zmínka o Miluščině mrtvé sestřenici, poznámka o Marcelině touze kácet kdeco a Tondově neochotě jí s ořešákem vyhovět, a fakt, že se fiktivní vnučka pomatené Bartákové jmenuje „Anna“, jsou prakticky jediné stopy, které po hlavní postavě Do tmy zůstaly, a překvapivě mi to stačilo, abych se vrátila do už jednou „prošlápnutého“ prostředí s novým příběhem. (Jediné, co mě z tohoto pohledu trochu mrzí, je fakt, že Aniččinu sběru bylin nebylo věnováno tolik času, ale sama uznávám, že pak by ta vílí podobnost mezi oběma Annami byla až moc doslovná.)
Co se týče předchozí kritiky, tam se sebou taky stále souhlasím. Postav bylo zbytečně moc a většina z nich (Jančaříková a scény ve třídě, Vágnerovi a jejich oběd, Ilona, Pavlína, Irma a vlastně i Málek, celý policejní sbor…) pouze ubírala prostor těm podle mě skutečně zajímavým zápletkám, tj. Divišovým, Milušce a Vávrovým. (Technicky by v tom výčtu měly být i Strnadovy, ale… o tom níž.) Centrální zápletka s Helenou Divišovou a Aničkou je sice v průběhu knížky umně zvěstovaná, ale beznadějně se v přeplněném příběhu topí a její závěr je až překvapivě doslovný a antiklimaktický (vím, že to slovo v češtině nemáme, ale mně se líbí).
Druhou hlavní linkou byl milostný příběh mezi Hanou Strnadovou a Jardou Vávrou, což pro mě byla neuvěřitelně špatná zpráva, protože tohle je přesně ten typ love story, kterou bytostně nesnáším. Ona je habituální raněná srna, která si sama ani zadek nevytře, a o níž se dozvíme praktiky jen to, že je éterická a štíhlá, on je chlapácký chlapák, který neslyší „ne“ a neúnavně se cpe někam, kde ho nikdo nechce, což se mu nakonec vyplatí, protože Hana je nejen neschopná, ale i tupá. Jinými slovy, Jarda, který je zvyklý nechat sebou smýkat, konečně našel někoho, kým může (doslova) smýkat on, a jediné, co tu „romantickou“ linku dělá aspoň trochu stravitelnou, je fakt, že narativ sám o sobě čtenáři nevnucuje, že je to pravá láska. Zároveň tam ale není žádný další rozměr, takže podtrženo sečteno jsem se stejně nudila k slzám.
A přitom měl příběh Strnadových fantastický potenciál, stačilo si s tím pohádkovým symbolismem pohrát tak, jak se to povedlo v Do tmy, kde je několikrát naznačeno, že Anna Bartáková je divoženka, a funguje to, protože si čtenář celou knížku prostě nemůže být jistý, co je realita a co je přelud Annina chorého mozku. Taky se toho dalo velmi snadno docílit, kdybychom se místo do otravného kňourání unylé Hany ponořili do zmatených, pomalu se ztrácejících vzpomínek její matky. To, co tam je – identická dvojčata, tajná místa v hlubinách, „kůže vzácných bělavých plazů“ a zelené oči nemluvněte, které se utiší jen u vody – je tak dobré, že z toho slintám, ale je toho zoufale málo a vyšumí to do prázdna.
Patrně bych to nebrala tak tragicky, kdyby se mi knížka aspoň dobře četla, ale řemeslná kvalita prózy mě popravdě nutila pochybovat, že ji psal stejný člověk, jako Do tmy, které se četlo tak plynule, že mě vůbec nenapadlo se nad formální stránkou zamýšlet. Ke dnu byl bohužel úplně opačný případ. Uvozovací věty byly buď nekonečné a s přímou řečí souvisely jen okrajově (takže by jim víc slušela samostatná věta), nebo se smrskly na příslovce či jméno mluvčího (takže budily dojem navržené úpravy, kterou nikdo nezapracoval). Kromě toho byly přímé řeči občas nelogicky rozdělené do dvou odstavců, ačkoliv je říká jedna postava, nebo naopak nahňácané na sebe, ačkoliv mluví postav víc (a ne zároveň).
Podobně mě rušilo neustálé používání epitetonů místo jmen postav ve scénách, kde to moc nedává smysl. Když Málek v druhé polovině knížky bloudí sám v močálech, je minimálně v polovině případů označován jako „novinář“, a není to vůbec třeba, protože čtenář dávno ví, co je zač, a akorát mě to z textu vytrhlo způsobem, kterým by to „neviditelné“ zájmeno neudělalo. S tím se pojí fakt, že ačkoliv je většina knížky formálně v er-formě, čtenářův rozhled je pořád omezený aktuálními aktéry, a epitetony tak často vůbec neodpovídaly situaci – Miluška by patrně o své matce neuvažovala jako o „babce“ apod.
Plně rozumím tomu, že všechno, co jsem popsala, jsou dost pravděpodobně záměrné autorské volby, nad kterými by se normální čtenář pravděpodobně nepozastavil, ale já normální nejsem a při čtení jsem měla pocit, že někomu dělám alpha-read. Podle tiráže dělal na knížce stejný tým, jako na prvním díle, takže si ten propad v kvalitě neumím vůbec vysvětlit.
Celkově je pro mě Ke dnu 284 stran nevytěženého potenciálu, který fakt mrzí, a můžu upřímně říct, že kdybych to teď četla naopak stejně jako před osmi lety, k Do tmy bych se asi nikdy nedostala. A to by byla věčná škoda.
Začnu ale tím, co se mi na ní líbilo: v původní recenzi jsem psala, že Anna Bolavá je „šikovná vypravěčka malých životních momentů a mezilidských šarvátek“ a s tím pořád stoprocentně souhlasím. Postavy jako Milada Vávrová nebo Miluška Bartáková, které žijí obyčejné lidské životy definované svými zkušenostmi a povahami, na mě ze stránek knížky krásně vystoupily a byly hlavním důvodem, proč jsem u toho tentokrát vytrvala až do konce.
Taky jsem si užila, jak plynule a nevtíravě děj navázal na události prvního dílu: letmá zmínka o Miluščině mrtvé sestřenici, poznámka o Marcelině touze kácet kdeco a Tondově neochotě jí s ořešákem vyhovět, a fakt, že se fiktivní vnučka pomatené Bartákové jmenuje „Anna“, jsou prakticky jediné stopy, které po hlavní postavě Do tmy zůstaly, a překvapivě mi to stačilo, abych se vrátila do už jednou „prošlápnutého“ prostředí s novým příběhem. (Jediné, co mě z tohoto pohledu trochu mrzí, je fakt, že Aniččinu sběru bylin nebylo věnováno tolik času, ale sama uznávám, že pak by ta vílí podobnost mezi oběma Annami byla až moc doslovná.)
Co se týče předchozí kritiky, tam se sebou taky stále souhlasím. Postav bylo zbytečně moc a většina z nich (Jančaříková a scény ve třídě, Vágnerovi a jejich oběd, Ilona, Pavlína, Irma a vlastně i Málek, celý policejní sbor…) pouze ubírala prostor těm podle mě skutečně zajímavým zápletkám, tj. Divišovým, Milušce a Vávrovým. (Technicky by v tom výčtu měly být i Strnadovy, ale… o tom níž.) Centrální zápletka s Helenou Divišovou a Aničkou je sice v průběhu knížky umně zvěstovaná, ale beznadějně se v přeplněném příběhu topí a její závěr je až překvapivě doslovný a antiklimaktický (vím, že to slovo v češtině nemáme, ale mně se líbí).
Druhou hlavní linkou byl milostný příběh mezi Hanou Strnadovou a Jardou Vávrou, což pro mě byla neuvěřitelně špatná zpráva, protože tohle je přesně ten typ love story, kterou bytostně nesnáším. Ona je habituální raněná srna, která si sama ani zadek nevytře, a o níž se dozvíme praktiky jen to, že je éterická a štíhlá, on je chlapácký chlapák, který neslyší „ne“ a neúnavně se cpe někam, kde ho nikdo nechce, což se mu nakonec vyplatí, protože Hana je nejen neschopná, ale i tupá. Jinými slovy, Jarda, který je zvyklý nechat sebou smýkat, konečně našel někoho, kým může (doslova) smýkat on, a jediné, co tu „romantickou“ linku dělá aspoň trochu stravitelnou, je fakt, že narativ sám o sobě čtenáři nevnucuje, že je to pravá láska. Zároveň tam ale není žádný další rozměr, takže podtrženo sečteno jsem se stejně nudila k slzám.
A přitom měl příběh Strnadových fantastický potenciál, stačilo si s tím pohádkovým symbolismem pohrát tak, jak se to povedlo v Do tmy, kde je několikrát naznačeno, že Anna Bartáková je divoženka, a funguje to, protože si čtenář celou knížku prostě nemůže být jistý, co je realita a co je přelud Annina chorého mozku. Taky se toho dalo velmi snadno docílit, kdybychom se místo do otravného kňourání unylé Hany ponořili do zmatených, pomalu se ztrácejících vzpomínek její matky. To, co tam je – identická dvojčata, tajná místa v hlubinách, „kůže vzácných bělavých plazů“ a zelené oči nemluvněte, které se utiší jen u vody – je tak dobré, že z toho slintám, ale je toho zoufale málo a vyšumí to do prázdna.
Patrně bych to nebrala tak tragicky, kdyby se mi knížka aspoň dobře četla, ale řemeslná kvalita prózy mě popravdě nutila pochybovat, že ji psal stejný člověk, jako Do tmy, které se četlo tak plynule, že mě vůbec nenapadlo se nad formální stránkou zamýšlet. Ke dnu byl bohužel úplně opačný případ. Uvozovací věty byly buď nekonečné a s přímou řečí souvisely jen okrajově (takže by jim víc slušela samostatná věta), nebo se smrskly na příslovce či jméno mluvčího (takže budily dojem navržené úpravy, kterou nikdo nezapracoval). Kromě toho byly přímé řeči občas nelogicky rozdělené do dvou odstavců, ačkoliv je říká jedna postava, nebo naopak nahňácané na sebe, ačkoliv mluví postav víc (a ne zároveň).
Podobně mě rušilo neustálé používání epitetonů místo jmen postav ve scénách, kde to moc nedává smysl. Když Málek v druhé polovině knížky bloudí sám v močálech, je minimálně v polovině případů označován jako „novinář“, a není to vůbec třeba, protože čtenář dávno ví, co je zač, a akorát mě to z textu vytrhlo způsobem, kterým by to „neviditelné“ zájmeno neudělalo. S tím se pojí fakt, že ačkoliv je většina knížky formálně v er-formě, čtenářův rozhled je pořád omezený aktuálními aktéry, a epitetony tak často vůbec neodpovídaly situaci – Miluška by patrně o své matce neuvažovala jako o „babce“ apod.
Plně rozumím tomu, že všechno, co jsem popsala, jsou dost pravděpodobně záměrné autorské volby, nad kterými by se normální čtenář pravděpodobně nepozastavil, ale já normální nejsem a při čtení jsem měla pocit, že někomu dělám alpha-read. Podle tiráže dělal na knížce stejný tým, jako na prvním díle, takže si ten propad v kvalitě neumím vůbec vysvětlit.
Celkově je pro mě Ke dnu 284 stran nevytěženého potenciálu, který fakt mrzí, a můžu upřímně říct, že kdybych to teď četla naopak stejně jako před osmi lety, k Do tmy bych se asi nikdy nedostala. A to by byla věčná škoda.
Původní recenze z 14/09/17:
Anna Bolavá mě zaujala v nějakém knižním katalogu. Nevím, jestli se tak autorka skutečně jmenuje nebo je to pseudonym, ale je to geniální. Musím říct, že knížka mě hodně zaujala, přečetla jsem ji hodně rychle a skoro jsem se nemohla odtrhnout. Četlo se do dobře a hnalo mě dopředu, jak to dopadne, nicméně přiznám se, že výhrady k tomu mám. Zaprvé jsem se ke konci už těžko orientovala v postavách, bylo jich tam zbytečně hodně a u spousty z nich se ukázalo, že vůbec nesouvisely s dějem, což mě pak už iritovalo. Ta detektivní porce měla skvělé rozuzlení, ale ustoupilo to docela do pozadí jiným linkám, z nichž nejvíc mě rozčilovala Hana, která byla na pěst a úplně zbytečná. Nesnáším tyhle raněné srny. Každopádně Anna Bolavá je šikovná vypravěčka těch malých životních momentů a mezilidských šarvátek, kterými se na té spoustě postav vyřádila. Já bych brala víc té detektivky a doslovnější konec, ale vcelku to byla i tak fajn knížka.