Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (1976)

„Všechno živé musí mít svého nepřítele.“

zdroj: spalena53.cz

Zase mám jedno z těch období, kdy nemám moc chuť do čtení, a jako obvykle si ho krátím čtením románů, které jsem si zdarma nastahovala z MLP. Po Příliš hlučné samotě jsem sáhla víceméně náhodou - byla kousek nad Ostře sledovanými vlaky, které mě tuhle bavily - a vůbec jsem nevěděla, o čem to je, takže jsem do toho šla s otevřenou myslí.

Z výsledku nejsem přímo zklamaná, ale jsem k němu tak nějak lhostejná. Překotnost Hrabalova stylu mě tentokrát trochu rušila, protože na rozdíl od Ostře sledovaných vlaků se nehnal podél a kolem jasně dané zápletky, právě naopak; prakticky až do chvíle, kdy Haňťa navštíví fabriku, jsem si vlastně nebyla jistá, jestli se něco připomínající tradiční děj vůbec stane.

Ta lhostejnost mi zůstala až do konce, protože ač jsem závěr knížky ocenila z řemeslného hlediska - dějově dával smysl - nebyla jsem překvapená ani pohnutá, prostě to se mnou nic moc neudělalo. Těžko říct, jestli je to mým rozpoložením nebo jestli je to tou knížkou, ale Příliš hlučná samota je za mě taková hluchá a nečíst ji, asi bych o nich nepřišla.

„Nebesa nejsou humánní a člověk, kterýmu to myslí, tak také humánní ani nemůže být.“

„Milosrdná příroda vynašla hrůzu, ve které vypadnou pojistky a hrůza silnější než bolest obestře toho, koho v minutě pravdy navštíví.“