 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Už několikrát jsem tu mluvila o tom, jak ráda objevuju nové české autorky. V poslední době jsem se v tomto ohledu ale moc nepředřela, takže když jsem zachytila zmínku o existenci Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje (v newsletteru, který jinak fakt nebyl pro mě), šla jsem do ní. Ačkoliv obálky normálně nehodnotím, malba Sáry Bočkové mi učarovala a knížku si nechám hlavně pro ni.
Povídky ve sbírce mi totiž učarovaly podstatně méně. Abych řekla pravdu, bavila mě na nich hlavně forma, nebo přesněji jazyk. I bez čtení obálky jsem totiž hned po prvních dvou povídkách bezpečně poznala, že autorka je básnířka; umí se mazlit s češtinou lépe, než to umí ledajaká prozaička, a připomněla mi, že bych měla zase nějakou poezii zkusit. Jediné, co mi z hlediska formy skutečně vadilo, byla absence uvozovek, nemám ráda graficky neoddělenou přímou řeč. Chápu, že to autoři nejspíš dělají, aby nepřerušili spád textu, ale na mě to má přesně opačný efekt.
Dějově byly povídky ale trochu na jedno brdo, nebo se tak aspoň četly. Nemají totiž klasickou stavbu děje, povětšinou jsou to spíš črty (nebo „pocitovky“, jak jsme jim říkaly v případě fanfiků) než klasické plnotučné povídky. Při čtení jsem vnímala, že každá má svou specifickou atmosféru, ale o kom konkrétně byla, bych si bez listování knížkou vzpomněla jen horko těžko.
Hotel Niva je jedna z těch povídek, která mě zanechává znepokojenější, než mě našla; Anina, která „nechce být odpovědí na cizí otázky“, mě bavila o dost víc, a to hlavně díky množství postav kolem Aniny a faktu, že šlo spíš o výsek života než jen o bod v čase; Den zadků se mi líbil hlavně pro to, že se věnuje dívčímu dospívání dívčíma očima, takových povídek rozhodně není přebytek; Zakázané věci byly krátké a moc jsem si z nich nevzala.
Kopni do odkvetlých pampelišek se mi líbila, protože popisovala pocity, ve kterých se neumím najít, tak, že jsem je pochopila; Odkouzlený svět má super název a ačkoliv není vystavěný o moc jinak než ostatní, to uzavření kruhu na konci z něj udělalo tradiční příběh; Pálení miliardářů má ještě lepší název, než je ten předchozí, ale tady jsem měla poprvé pocit, že jsem kousky této povídky četla ve všech předchozích; Trpaslíci v moři mě překvapivě dostala tím popisem Lucky ve školce hned na začátku, asi v sobě očividně mám co zkoumat.
Louka pro všechny byla další z těch, ve kterých jsem si nic nenašla; Mystika byla hodně podobná Zakázaným věcem a taky mě minula; Oslavy ve mně vyvolaly vlnu lítosti a soucitu, kterou jsem úplně nečekala, ale nejspíš přišla ze stejného místa, jako ta u Trpaslíků v moři; Takže to nebylo nanebevstoupení měla technicky děj, ale stejně mě moc nezaujala; Cizím klukům své jméno neříkám byla asi nejblíž klasickému ději, i když jen v měřítku jednoho rozhodnutí, a líbila se mi.
Moruše moruše se mi líbila, ale přiznám se, že bych na konci ocenila trochu konkrétnosti, čistě pro takový ten pocit uzavření; Tři dny deště byla nejblíž mé žité zkušenosti, ale paradoxně mě moc neoslovila; Něco jako hluboký oceán mi trochu připomínalo Aninu a možná právě proto se mi to líbilo; Jarní prázdniny si podle mě zasloužila rozvést (a klidně v zájmu toho mohla spolknout pár těch extra krátkých), zvlášť tím, že byla na konci, mi trochu připomněla přerušené posezení se zajímavým člověkem.
Kdybych měla Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje někomu doporučit, asi mě nikdo z mého okolí nenapadne, ale Marii Škrdlíkovou stojí za to si do budoucnosti pohlídat.
Povídky ve sbírce mi totiž učarovaly podstatně méně. Abych řekla pravdu, bavila mě na nich hlavně forma, nebo přesněji jazyk. I bez čtení obálky jsem totiž hned po prvních dvou povídkách bezpečně poznala, že autorka je básnířka; umí se mazlit s češtinou lépe, než to umí ledajaká prozaička, a připomněla mi, že bych měla zase nějakou poezii zkusit. Jediné, co mi z hlediska formy skutečně vadilo, byla absence uvozovek, nemám ráda graficky neoddělenou přímou řeč. Chápu, že to autoři nejspíš dělají, aby nepřerušili spád textu, ale na mě to má přesně opačný efekt.
Dějově byly povídky ale trochu na jedno brdo, nebo se tak aspoň četly. Nemají totiž klasickou stavbu děje, povětšinou jsou to spíš črty (nebo „pocitovky“, jak jsme jim říkaly v případě fanfiků) než klasické plnotučné povídky. Při čtení jsem vnímala, že každá má svou specifickou atmosféru, ale o kom konkrétně byla, bych si bez listování knížkou vzpomněla jen horko těžko.
Hotel Niva je jedna z těch povídek, která mě zanechává znepokojenější, než mě našla; Anina, která „nechce být odpovědí na cizí otázky“, mě bavila o dost víc, a to hlavně díky množství postav kolem Aniny a faktu, že šlo spíš o výsek života než jen o bod v čase; Den zadků se mi líbil hlavně pro to, že se věnuje dívčímu dospívání dívčíma očima, takových povídek rozhodně není přebytek; Zakázané věci byly krátké a moc jsem si z nich nevzala.
Kopni do odkvetlých pampelišek se mi líbila, protože popisovala pocity, ve kterých se neumím najít, tak, že jsem je pochopila; Odkouzlený svět má super název a ačkoliv není vystavěný o moc jinak než ostatní, to uzavření kruhu na konci z něj udělalo tradiční příběh; Pálení miliardářů má ještě lepší název, než je ten předchozí, ale tady jsem měla poprvé pocit, že jsem kousky této povídky četla ve všech předchozích; Trpaslíci v moři mě překvapivě dostala tím popisem Lucky ve školce hned na začátku, asi v sobě očividně mám co zkoumat.
Louka pro všechny byla další z těch, ve kterých jsem si nic nenašla; Mystika byla hodně podobná Zakázaným věcem a taky mě minula; Oslavy ve mně vyvolaly vlnu lítosti a soucitu, kterou jsem úplně nečekala, ale nejspíš přišla ze stejného místa, jako ta u Trpaslíků v moři; Takže to nebylo nanebevstoupení měla technicky děj, ale stejně mě moc nezaujala; Cizím klukům své jméno neříkám byla asi nejblíž klasickému ději, i když jen v měřítku jednoho rozhodnutí, a líbila se mi.
Moruše moruše se mi líbila, ale přiznám se, že bych na konci ocenila trochu konkrétnosti, čistě pro takový ten pocit uzavření; Tři dny deště byla nejblíž mé žité zkušenosti, ale paradoxně mě moc neoslovila; Něco jako hluboký oceán mi trochu připomínalo Aninu a možná právě proto se mi to líbilo; Jarní prázdniny si podle mě zasloužila rozvést (a klidně v zájmu toho mohla spolknout pár těch extra krátkých), zvlášť tím, že byla na konci, mi trochu připomněla přerušené posezení se zajímavým člověkem.
Kdybych měla Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje někomu doporučit, asi mě nikdo z mého okolí nenapadne, ale Marii Škrdlíkovou stojí za to si do budoucnosti pohlídat.
„Rozbité sklo, suché listí. Tohle jsem já, Tereza. Rozbité listí, suché sklo. Rozlité bytí, skelné sucho.“ – Hotel Niva
„Někdy je příliš mnoho svobody stejným vězením, jako její nedostatek.“ – Anina
„Chci být opakem slávy. Schovat se někde v polích. Ztratit své jméno, vyválet ho v blátě, zapomenout ho.“ – Kopni do odkvetlých pampelišek
„Zdálo se mi přehnané, že bychom byli jen výslednicí okolí a okolností. Chtěla jsem mít moc nad tím, jaký život se mi stane.“ – Pálení miliardářů
„Přemýšlela jsem, jestli se krajina může vepsat do člověka stejně silně, jako se člověk občas vepíše do ní.“ – Pálení miliardářů
„Psát můžu o čemkoliv. I o věcech, co ještě nejsou pravda.“ – Jarní prázdniny