Jiří Hájíček: Drak na polní cestě (2024)

„Baví mě, jak je [Když jsem já sloužil] repetitivní. Přesně jako život na vesnici, ne? Takové refrény venkova.“

zdroj: databazeknih.cz

Není žádným tajemstvím, že Jiří Hájíček je jeden z mých nejoblíbenějších českých autorů a že Plachetnice na vinětách s mi zvlášť líbily, takže když jsem si na Světě knihy všimla Draka na polní cestě, věděla jsem, že si ho odnesu. Upřímně jsem se těšila, až ho otevřu, ale když jsem to konečně udělala, z obsahu jsem byla upřímně zmatená.

Věc se má totiž tak: na papíře je Drak na polní cestě román přesně pro mě - je to výřez z obyčejného lidského života, který se zabývá aktuálními sociálními tématy s kořeny ve specificky české historii, a nebojí se být obyčejný (čti: bez té přepálené „třeštíkovské epiky“). Problém ale byl, že to celé bylo tak nějak prázdné: navzdory tomu rámci nepřátelského převzetí, na který jsem se těšila, to nikam negradovalo a nenastala žádná katarze. Na jednu stranu to dokážu pochopit jako odraz absolutní stagnace Tomášova života, na druhou to prostě nehodilo na uspokojivý čtenářský zážitek.

Druhým velkým problémem pro mě byla ta love story mezi Tomášem a Kristýnou. Pochopila jsem, že pro Kristýnu to žádná láska nebyla, a pochopila jsem, že pro Tomáše možná taky, ale všechno jsem to chápala rozumem, necítila jsem tam žádné emoce. Myslím, že to bylo tím, že Kristýna jako postava byla poměrně prázdná; čtenář se o ní sice hodně dozvěděl, ale byla to holá fakta, nebylo tam žádné prožívání, takže se mi těžko ladilo na to, co ve mně měl její a Tomášův vztah vlastně vzbuzovat nebo co mi měl ilustrovat.

Celkově na mě ta knížka trochu působila napsaná někým, kdo se nadchnul pro téma, ale neměl vlastně chuť ho psát, a byť se četl dobře a rychle, dělala jsem to bez skutečného požitku. A to je fakt škoda.

Jiří Hájíček: Zloději zelených koní (2015)

„Není zas ta špatný, když víš přesně, co nechceš, to je první krok k nějaký opravdový cestě.“

zdroj: databazeknih.cz

Zloděje zelených koní jsem kdysi dávno viděla v televizi (tak dávno, že jsem si kromě těch vltavínů nepamatovala nic) a neměla jsem nejmenší tušení, že je to podle knižní předlohy. Byla jsem příjemně překvapená, když jsem knížku našla v katalogu pražské knihovny a ověřila si, že to není jen beletrizace scénáře. Tam ale moje radost skončila, protože toto rozhodně nebyl standard, na který jsem u Jiřího Hájíčka zvyklá.

Jen pro pořádek: knížka byla jako obvykle řemeslně napsaná velmi dobře, proti slohu nemůžu říct ani popel, dokonce to byla právě jeho svižnost, která mi pomohla prokousat se dějem, který mě zase tak moc nebavil. Problém byla ale ta neskutečná monotónnost děje; knížka zabírala několik let života hlavního hrdiny, ale popisovala v podstatě jenom jeho výkopy, na kterých se občas něco stalo, ale většinou nic moc, a nikam to negradovalo. Pavel občas zachytil nespokojenost své ženy Karolíny, ze které bylo čtenáři od první chvíle jasné, jak to s nimi dopadne, ale i to se opakuje jako kolotoč, než si Pavel nevyhnutelně narazí skoro o dvacet let mladší studentku (proč?!), kterou následně hrdině vykopne, a knížka končí.

Je to dvakrát taková škoda, protože to téma mi přijde neskutečně zajímavé, ale absolutně se utopilo v tom nikam nesměřujícím ději. Zkrátka a dobře, na příběh "everymana" bylo vyplýtvané. Navíc si myslím, že tomu uškodila i ta ich-forma, byť napsaná byla dobře (tj. věděli jsme skutečně jen to, co Pavel), pohled Karolíny by tomu třeba dodal nějakou gradaci.

Když srovnám Zloděje zelených koní s ostatními Hájíčkovými knížkami, tato byla rozhodně nejslabší.

Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách (2020)

„Dáváme si navzájem rady, podle kterých stejně neumíme žít.“

zdroj: databazeknih.cz

Asi měsíc, dva zpátky jsem se rozhodla, že dobrý způsob, jak se vytáhnout z té nechuti číst už i knížky, které jsem četla a mám ráda, je zkusit něco nového od prověřených autorů. Jak přesně jsem si vzpomněla na Jiřího Hájíčka nevím, ale k jeho Venkovské trilogii morálního neklidu se v myšlenkách často vracím, takže to dávalo naprostý smysl. Plachetnici na vinětách jsem si nechala dát jako dárek, aniž bych zkoumala, o čem je (to je právě ta výhoda prověřených autorů) a nebýt toho nově nalezeného zájmu o Čapka, dostala bych se k ní mnohem dřív, což by možná pro tu knížku nebylo úplně dobře.

Abych vysvětlila ten zavádějící konec předchozího odstavce, ta knížka není špatná v žádném aspektu a čtení mě upřímně bavilo. Je to ale „slice-of-life“ román, který v podstatě začíná až po tom největším konfliktu a ukazuje srovnávání se se situací, změnu priorit a hledání nového směru. Není to nic pro lidi, co čekají krizi, vzrušení a katarzi - což jsem většinu času já - ale bylo to přesně to, co jsem teď potřebovala - zvlášť po těch Čapkových dystopiích. Nemyslím, že bych ji v jiné situaci hodnotila jinak, kvality knížky moje nálada úplně neovlivní, ale nevím, jestli bych si ji za jiné situace užila tolik, jako teď.

Hlavní hrdinka Marie je nedávno podvedená a čerstvě rozvedená kantorka na vysoké škole, která na letní prázdniny z Prahy uteče do Českého Krumlova, aby byla dál od svého prázdného bytu a blíž stárnoucím, nemocným rodičům, o které se stará sestra. Celá knížka stála na hlavní hrdince, takže se hodilo, že mi Marie byla sympatická (nevyhnutelně jsem si za ni dosadila Kláru Melíškovou) a to hlavně tím, že ačkoliv by mohla, nijak se nelitovala. Ten "románek" s o dvacet let mladším klukem byl popsaný docela realisticky, nicméně fakt to bylo nutné přirovnávat k ekvivalentu Lolity?

Nejvíc se mi ale na postavách líbil fakt, že ačkoliv knížka je o Marii a je vyprávěná do jisté míry její optikou, ostatní postavy, které má v životě, neexistují jen ve vztahu k ní; Marie je nevpouští do svého života, aby se všechno točilo kolem ní, naopak oni si na ni dělají čas, zatímco mají vlastní životy, a je to vyprávění krásně cítit bez toho, aby to muselo být explictině nacpané do přímé řeči. Snad jediná postava, na kterou se to nevztahuje, je Veronika; její život se odehrává jen ve vztahu k rodičům, kterým se snaží zavděčit péčí, proti které rebelují, a ve vztahu k Marii, které nedokáže odpustit, že se odstěhovala. Je to celkově jeden z těch samozvaných spasitelů, který se nikdy neodvážil žít vlastní život, a teď z toho dělá problém všech ostatních, a byla mi hrozně nesympatická.

Knížka je strukturovaná do kapitol podle měsíců a víceméně se odehrává v epizodkách, což tomu tématu zaprvé neskutečně slušelo a za druhé se to hrozně dobře četlo. Jediné, co bych vyčetla, je to září vytrčené před zbytek měsíců; chápu, proč to Hájíček udělal, ale v žánru knížky to bylo podle mě zbytečné a akorát mě naštvalo, když jsem se v poslední třetině knížky musela vracet a procházet to znovu, abych měla jistotu, že posloupnost chápu správně a nic mi neuniklo.

Jinak to byla naprosto perfektní oddechovka, která jenom podporuje moje tvrzení, že chlapi umí psát ženy jako normální bytosti s vlastní agendou, jen to většinou nedělají. Plus obálka pevné vazby je luxusní.

„V zimě krajina nemá tolik příběhů. Mráz znehybní proud vody, zpomalí přírodu. Kraj se zdá být prázdný. Jakési potlačení syžetu.“

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“

Jiří Hájíček: Dešťová hůl (2016)

zdroj: databazeknih.cz

Poslední část „venkovské trilogie morálního neklidu“ se narozdíl od Selskýho baroka a Rybí krve soustředí hlavně na přítomnost; kde minulost v předchozích knížkách řídila životy postav, tady byla jen takovou zasněnou, romantickou vzpomínkou na pozadí současných sviňáren. Přesto ale v podobě černého svědomí autora pořád provází. Líbí se mi, jak Hájíček popisoval tu absolutní neschopnost člověka nechat být věc, kterou má pod kůží - tu touhu něčeho v tomto hledu dosáhnout, protože jinak snad ani člověk za nic nestojí a pokud se nevyhraní teď, nevyhraní se už nikdy... Celkově mi ta knížka přišla krásně přímočaná, hezky se rozuzlila, ale úplně nerozpletla. Jediné, co mě mrzelo bylo, že mi tam nebyla snad jediná postava sympatická, ale vlastně to ničemu nevadilo.

Jiří Hájíček: Rybí krev (2012)

zdroj: databazeknih.cz

Zatímco první část „venkovské trilogie morálního neklidu“ se věnovala kolektivizaci zemědělství, ta druhá pokrývala vystěhovávání a likvidaci vesnic při výstavbě Temelína. Hlavní hrdinka byla do příběhu tentokrát osobně zainteresovaná, čímž se příjemně stáhl počet aktérů oproti předchozí knížce. Upřímně nemůžu říct, že by mě to chytlo tolik jako první díl - během retrospektivních pasáží jsem byla netrpělivá, protože mě spíš zajímalo, jak všichni dopadli, a tím pádem mi přišly zbytečně dlouhé. Celkově se mi zdálo, že víc "zažraná" jsem byla do Selskýho baroka, ale i tak jsem po knížce sahala každý večer a přečetla ji hodně rychle. Rozhodně jsem zvědavá i na poslední z cyklu.

Jiří Hájíček: Selský baroko (2005)

zdroj: databazeknih.cz

Na Jiřího Hájíčka jsem přišla díky Knižní šifře a byla jsem tentokrát tak dobrá, že jsem se podívala na chronologii jeho děl a začala tu „venkovskou trilogii morálního neklidu“ prvním dílem. Je to jedna z těch knížek, která je řemeslně tak dobře napsaná a dějově natolik promyšlená, že jsem ji celkem rychle přečetla i přesto, že hlavní hrdina mi nebyl moc sympatický a jeho milou Danielu jsem nemohla vystát od začátku (aniž jsem věděla, jak to dopadne). Před autorem smekám - udržet v hlavě tolik příběhu a synapsí mezi nimi tak, aby to neztratilo posloupnost, logiku a řád dá práci. To úžasné myšlení venkova hermeticky uzavřené v době minulé konzistentně prostupovalo celým dějem a fakt mi z toho bylo smutno a úzko. Kdybych to ale měla kvůli něčemu doporučit, tak to bude kvůli tomu, že autor dědinu neromantizuje ani nehaní, prostě ji popisuje - a za to velké plus.