Jiří Hájíček: Plachetnice na vinětách (2020)

„Dáváme si navzájem rady, podle kterých stejně neumíme žít.“

zdroj: databazeknih.cz

Asi měsíc, dva zpátky jsem se rozhodla, že dobrý způsob, jak se vytáhnout z té nechuti číst už i knížky, které jsem četla a mám ráda, je zkusit něco nového od prověřených autorů. Jak přesně jsem si vzpomněla na Jiřího Hájíčka nevím, ale k jeho Venkovské trilogii morálního neklidu se v myšlenkách často vracím, takže to dávalo naprostý smysl. Plachetnici na vinětách jsem si nechala dát jako dárek, aniž bych zkoumala, o čem je (to je právě ta výhoda prověřených autorů) a nebýt toho nově nalezeného zájmu o Čapka, dostala bych se k ní mnohem dřív, což by možná pro tu knížku nebylo úplně dobře.

Abych vysvětlila ten zavádějící konec předchozího odstavce, ta knížka není špatná v žádném aspektu a čtení mě upřímně bavilo. Je to ale „slice-of-life“ román, který v podstatě začíná až po tom největším konfliktu a ukazuje srovnávání se se situací, změnu priorit a hledání nového směru. Není to nic pro lidi, co čekají krizi, vzrušení a katarzi - což jsem většinu času já - ale bylo to přesně to, co jsem teď potřebovala - zvlášť po těch Čapkových dystopiích. Nemyslím, že bych ji v jiné situaci hodnotila jinak, kvality knížky moje nálada úplně neovlivní, ale nevím, jestli bych si ji za jiné situace užila tolik, jako teď.

Hlavní hrdinka Marie je nedávno podvedená a čerstvě rozvedená kantorka na vysoké škole, která na letní prázdniny z Prahy uteče do Českého Krumlova, aby byla dál od svého prázdného bytu a blíž stárnoucím, nemocným rodičům, o které se stará sestra. Celá knížka stála na hlavní hrdince, takže se hodilo, že mi Marie byla sympatická (nevyhnutelně jsem si za ni dosadila Kláru Melíškovou) a to hlavně tím, že ačkoliv by mohla, nijak se nelitovala. Ten "románek" s o dvacet let mladším klukem byl popsaný docela realisticky, nicméně fakt to bylo nutné přirovnávat k ekvivalentu Lolity?

Nejvíc se mi ale na postavách líbil fakt, že ačkoliv knížka je o Marii a je vyprávěná do jisté míry její optikou, ostatní postavy, které má v životě, neexistují jen ve vztahu k ní; Marie je nevpouští do svého života, aby se všechno točilo kolem ní, naopak oni si na ni dělají čas, zatímco mají vlastní životy, a je to vyprávění krásně cítit bez toho, aby to muselo být explictině nacpané do přímé řeči. Snad jediná postava, na kterou se to nevztahuje, je Veronika; její život se odehrává jen ve vztahu k rodičům, kterým se snaží zavděčit péčí, proti které rebelují, a ve vztahu k Marii, které nedokáže odpustit, že se odstěhovala. Je to celkově jeden z těch samozvaných spasitelů, který se nikdy neodvážil žít vlastní život, a teď z toho dělá problém všech ostatních, a byla mi hrozně nesympatická.

Knížka je strukturovaná do kapitol podle měsíců a víceméně se odehrává v epizodkách, což tomu tématu zaprvé neskutečně slušelo a za druhé se to hrozně dobře četlo. Jediné, co bych vyčetla, je to září vytrčené před zbytek měsíců; chápu, proč to Hájíček udělal, ale v žánru knížky to bylo podle mě zbytečné a akorát mě naštvalo, když jsem se v poslední třetině knížky musela vracet a procházet to znovu, abych měla jistotu, že posloupnost chápu správně a nic mi neuniklo.

Jinak to byla naprosto perfektní oddechovka, která jenom podporuje moje tvrzení, že chlapi umí psát ženy jako normální bytosti s vlastní agendou, jen to většinou nedělají. Plus obálka pevné vazby je luxusní.

„V zimě krajina nemá tolik příběhů. Mráz znehybní proud vody, zpomalí přírodu. Kraj se zdá být prázdný. Jakési potlačení syžetu.“

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“