 |
| zdroj: cs.wikipedia.org |
Na druhou stranu nutno podotknout, že ta knížka možná ani nemohla vyhrát - hned v začátku, kdy vynálezce přijde s něčím geniálním, ale potenciálně naprosto ničivým, jsem si říkala, jestli Čapek kdy psal i o něčem jiném, a byla jsem dopředu unavená z Továrny na Absolutno 3.0, takže nějaká předpojatost tam byla. Jakmile bylo jasné, že se bude román víc soustředit na Prokopa než na jeho vynález a dějinné události kolem něj, trochu se mi zvedla nálada, ale když se pak za celou dobu nic nestalo, byla jsem snad ještě zklamanější než na začátku. Konec byl sice krásně napsaný, ale dějově absolutně neuspokjil a ten symbolismus byl v kontextu celého románu trochu jako pěst na oko. Jediné jeho plus je, že jsme aspoň konečně našli Tomeše.
Prokop samotný byl takový prototyp incela: přesvědčený o tom, že protože rozumí nějaké komplikované vědě (v tomto případě chemii), je nadčlověk (dnešní incelové v tomto kritériu trochu povolili a jediné, co potřebují pro pocit nadřazenosti, je být cis chlap), jediné kvality, které očekává od žen, jsou ty fyzické, na jejichž základě dělá závěry o jejich charakteru, všechno ostatní je na nich hloupoučké, pošetiloučké a jinak zdrobnělé. Nikdy se nenaučil sebeovládání, protože vášně a pohnutky mužného muže jsou vždy správné a spravedlivé, a vášnivý a pohnutý je často, protože mu bouchají saze při sebemenším klopýtnutí, hlavně těch kolem něj. Místo jakéhokoliv osobní zodpovědnosti, morálního kompasu či životního plánu má svůj ztopořený penis, kterým se řídí jako virgulí. V podstatě jediné, co by ho pro mě mohlo udělat zajímavého, by byl závěr, že byla celá knížka horečnatý sen, pak bych s ním aspoň soucítila, ale takhle mě jenom nebavil.
Budiž Čapkovi nicméně ke cti, že žádnou ze svých postav nebere nijak vážně - dokonce ani hlavního hrdinu a jeho trapné pachtění za orosenou kožišinkou ne - a chvílemi se jim ze své pozice vypravěče dokonce trochu uštěpačně vysmívá, což normálně nemám ráda - mám radši vypravěče jako kameru, médium, které mi zprostředkovává dění bez vlastního kladu - ale tady to bylo právě to, co mi dovolilo vydržet do konce. Ničeho jiného se tam totiž úplně nedalo chytit; kromě Prokopa a možná Carsona, který měl aspoň svoje postranní úmysly, byli všichni hrozně charakterově placatí a existovali jenom ve svém vztahu k Prokopovi. Nejvíc mě to rozčilovalo u princezny Wille; žádná z žen v ději se sice nedočkala slušného zacházení, ale u Wille to pro ten prostor, který měla, doslova pralo do očí. S tím toxickým, na svou dobu docela pikantním románkem s Prokopem a těmi Prokopem vnucovanými postranními úmysly se dalo dělat mnohem víc.
Krakatit je jedna z těch knížek, která zcela očividně není pro mě - na čemž samo o sobě není nic špatného, sto lidí, sto chutí - ale trochu mě rozčiluje, že chybělo tak málo, aby byla. Začátek byl fantastický; to setkání Prokopa a Tomeše, pomalé představení horečnatého Prokopa, zmizení Tomše, i ta nešťastnice s kožišinkou, to všechno mělo takovou film noir atmosféru a skutečně tam o něco šlo. Začalo se to trochu rozpadat v domku u Tomšova otce, kde se Prokop nevysvětlitelně dlouho jenom kopal do zadku, a to samé na zámku, akorát dvakrát tak delší. Zámek sám měl obrovský potenciál; ten úzký vztah šlechty a zbrojovky byl sociální komentář a byl skvělý, ale absolutně se to ztratilo v hučení Prokopova klacku (chvíli jsem přemýšlela, jak to napsat slušně, a pak jsem si uvědomila, že jsem u sebe na blogu a můžu to psát, jak chci) a až do konce se to nevzpamatovalo.
Myslím, že si od Čapkových románů dám na chvilku pauzu.
„Není hranice mezi nocí a dnem; jen nebe maličko pobledne, a vzduchem proletí signál, jenž není ani světlo ani zvuk, ale poroučí přírodě: vzbuď se!“
„Všechno ve mně vyschlo, člověk už se stydí… rozehřát se, jako by to byla slabost. Nebo vůbec něco říci ze sebe.“
„Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. Nejvíc… nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí.“
„Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespoda; to je na tobě to nejkrásnější. Jiní… jiné lidi jsem viděla jen tak, víš? Po té hladké, ohoblované straně; ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě. Když se po tobě jede prstem, zadře si člověk třísku; ale přitom je to tak krásně a poctivě udělané – Člověk to začne vidět jinak a… vážněji než po té hladké straně. To jsi ty.“
„Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.“