Čapek (02/04/2022)

zdroj: informuji.cz

Rokoko. Čapek bylo další z těch představení (nebo seriálů, knížek, filmů, dělám to furt), kde jsem si o tom dopředu vůbec nic nezjistila a chystala jsem se na něco zcela vybájené ve své hlavě. Takže zatímco jsem předpokládala, že jdu na životopisné představení, ve kterém bude Čapkův život rámovat dílo, a snažila se narychlo dohnat zanedbanou školní četbu, abych z toho něco měla, divadlo Rokoko hrálo (a na stránkách přesně informovalo, že hraje) zánik První republiky a začátek druhé světové války optikou Čapkova života. Tématu druhé světové a hlavně tomu českému vlastibolu se už delší dobu vyhýbám (a tady se tím nijak netajím), takže jsem na začátku byla trochu zaražená, ale skutečně mě to vtáhlo a přožívala jsem to až k slzám, hlavně na konci.

Celé představení v podstatě stálo na výkonu Jiřího Hány (Karel Čapek), který to podle mě zvládl bravurně v tom smyslu, že udržel mou pozornost po celou dobu a dění se krásně zrcadlilo v jeho emocích. Nakolik emuloval Čapka samotného neumím posoudit, jak je celkem patrno, až do doby nedávné jsem mu nevěnovala moc pozornost. S Josefem Čapkem (Milan Kačmarčík) to mám dost podobně, ale to bratrské pouto bylo zahrané moc hezky a věřila jsem jim to, stejně jako v případě Olgy (Máša Málková) a Boženy Scheinpflugových (Stanislava Jachnická). Samotné drama mezi Karlem a Olgou bylo v rámci toho skutečného předmětu hry možná trochu navíc, ale ten vztah mezi nimi byl moc hezký.

Z Čapkových pátečníků se kromě obou prezidentů objevil jen Karel Poláček (Jan Řezníček) doplněný Vladislavem Vančurou (Petr Klimeš), což dávalo smysl vzhledem k jejich úmrtí. Masaryk (Jan Vlasák) se objevil jen lehce, ale Jan Vlasák tu roli podle mě krásně vyplnil. Beneš byla jedna ze tří postav Viktora Dvořáka a podle mě ta nejmíň zajímavá, ale já obecně Beneše nepovažuju za zajímavého. Z jeho druhé postavy, Václava Havla, jsem - přiznám se - na začátku moc nadšená nebyla, říkala jsem si, jestli ho musí cpát do všeho, ale na konci mi dávalo smysl, proč tam je, a Viktor Dvořák ho má tak perfektně nacvičeného, že to stálo za to už jen proto. Nejzajímavější pro mě byl asi Klaus Mann a to hlavně protože Viktor Dvořák v něm zcela očividně emuloval Karla Rodena, což byla volba překvapivá, ale zajistila, že všechny tři postavy byly dokonale rozdílné nejen kostýmem.

Podlinka s Vlastou (Petra Tenorová), Jaroslavem (Aleš Bílík) a Václavem (Michael Vykus) krásně ilustrovala, jak rychle a efektivně ve společnosti funguje propaganda a na koho nejlépe působí. Ta podlinka s atentátem na Čapka to celkem úhledně spojovala s hlavním tématem hry, ale nebyla na tom podle mě zdaleka to nejzajímavější. Z nezmíněných bych ráda vypíchla hlavně Jitku Smutnou, která krásně vysekla nejen kousek z Čapkovy Matky, ale i Václavovu českou matku a jako paní Šunková byla takové roztomilé komické pozadí.

Scéna byla minimalistická a funkční, což - jak tady zmiňuju dokola - mám moc ráda, kostýmy odrážely dobu, takže tam si taky logicky nemám na co stěžovat. Trochu rozpačitá jsem byla z bourání čtvrté zdi, kdy herci sem tam vystupovali z rolí a doplňovali životopisná a historická fakta, ale ve většině případů to bylo provedené docela přirozeně, takže mi to vlastně ani tak nevadilo. Největší síla Čapka pro mě ale nespočívala ani tak ve hře samotné, ale v tom, že je hraje právě dnes. Ta paralela mezi chováním Německa tehdy a chováním Ruska dnes je nepřehlédnutelná; Ukrajina je dnes ve stejné pozici, v jaké bylo před lety Československo, a je stejně tak nechaná na pospas svému agresorovi, protože si zbytek světa (včetně nás) pomýleně myslí, že je to způsob, jak zabránit válce.

Takže až se budeme zase příště litovat nad tím, jak nespravedlivé to pro nás všechno bylo a jak nás "západ" zaprodal, uvědomme si, že dnes jsme součást toho západu. A co děláme?