 |
| zdroj: nakladatelstvi.hostbrno.cz |
Na Jiřího Hájíčka jsem přišla díky
Knižní šifře a byla jsem tentokrát tak dobrá, že jsem se podívala na chronologii jeho děl a začala tu „venkovskou trilogii morálního neklidu“ prvním dílem. Je to jedna z těch knížek, která je řemeslně tak dobře napsaná a dějově natolik promyšlená, že jsem ji celkem rychle přečetla i přesto, že hlavní hrdina mi nebyl moc sympatický a jeho milou Danielu jsem nemohla vystát od začátku (aniž jsem věděla, jak to dopadne). Před autorem smekám - udržet v hlavě tolik příběhu a synapsí mezi nimi tak, aby to neztratilo posloupnost, logiku a řád dá práci. To úžasné myšlení venkova hermeticky uzavřené v době minulé konzistentně prostupovalo celým dějem a fakt mi z toho bylo smutno a úzko. Kdybych to ale měla kvůli něčemu doporučit, tak to bude kvůli tomu, že autor dědinu neromantizuje ani nehaní, prostě ji popisuje - a za to velké plus.
