 |
| zdroj: knihydobrovsky.cz |
Není žádným tajemstvím, že Jiří Hájíček je jeden z mých nejoblíbenějších českých autorů a že Plachetnice na vinětách s mi zvlášť líbily, takže když jsem si na Světě knihy všimla Draka na polní cestě, věděla jsem, že si ho odnesu. Upřímně jsem se těšila, až ho otevřu, ale když jsem to konečně udělala, z obsahu jsem byla upřímně zmatená.
Věc se má totiž tak: na papíře je Drak na polní cestě román přesně pro mě - je to výřez z obyčejného lidského života, který se zabývá aktuálními sociálními tématy s kořeny ve specificky české historii, a nebojí se být obyčejný (čti: bez té přepálené „třeštíkovské epiky“). Problém ale byl, že to celé bylo tak nějak prázdné: navzdory tomu rámci nepřátelského převzetí, na který jsem se těšila, to nikam negradovalo a nenastala žádná katarze. Na jednu stranu to dokážu pochopit jako odraz absolutní stagnace Tomášova života, na druhou to prostě nehodilo na uspokojivý čtenářský zážitek.
Druhým velkým problémem pro mě byla ta love story mezi Tomášem a Kristýnou. Pochopila jsem, že pro Kristýnu to žádná láska nebyla, a pochopila jsem, že pro Tomáše možná taky, ale všechno jsem to chápala rozumem, necítila jsem tam žádné emoce. Myslím, že to bylo tím, že Kristýna jako postava byla poměrně prázdná; čtenář se o ní sice hodně dozvěděl, ale byla to holá fakta, nebylo tam žádné prožívání, takže se mi těžko ladilo na to, co ve mně měl její a Tomášův vztah vlastně vzbuzovat nebo co mi měl ilustrovat.
Celkově na mě ta knížka trochu působila napsaná někým, kdo se nadchnul pro téma, ale neměl vlastně chuť ho psát, a byť se četl dobře a rychle, dělala jsem to bez skutečného požitku. A to je fakt škoda.
Věc se má totiž tak: na papíře je Drak na polní cestě román přesně pro mě - je to výřez z obyčejného lidského života, který se zabývá aktuálními sociálními tématy s kořeny ve specificky české historii, a nebojí se být obyčejný (čti: bez té přepálené „třeštíkovské epiky“). Problém ale byl, že to celé bylo tak nějak prázdné: navzdory tomu rámci nepřátelského převzetí, na který jsem se těšila, to nikam negradovalo a nenastala žádná katarze. Na jednu stranu to dokážu pochopit jako odraz absolutní stagnace Tomášova života, na druhou to prostě nehodilo na uspokojivý čtenářský zážitek.
Druhým velkým problémem pro mě byla ta love story mezi Tomášem a Kristýnou. Pochopila jsem, že pro Kristýnu to žádná láska nebyla, a pochopila jsem, že pro Tomáše možná taky, ale všechno jsem to chápala rozumem, necítila jsem tam žádné emoce. Myslím, že to bylo tím, že Kristýna jako postava byla poměrně prázdná; čtenář se o ní sice hodně dozvěděl, ale byla to holá fakta, nebylo tam žádné prožívání, takže se mi těžko ladilo na to, co ve mně měl její a Tomášův vztah vlastně vzbuzovat nebo co mi měl ilustrovat.
Celkově na mě ta knížka trochu působila napsaná někým, kdo se nadchnul pro téma, ale neměl vlastně chuť ho psát, a byť se četl dobře a rychle, dělala jsem to bez skutečného požitku. A to je fakt škoda.