Jiří Hájíček: Zloději zelených koní (2015)

„Není zas ta špatný, když víš přesně, co nechceš, to je první krok k nějaký opravdový cestě.“

zdroj: databazeknih.cz

Zloděje zelených koní jsem kdysi dávno viděla v televizi (tak dávno, že jsem si kromě těch vltavínů nepamatovala nic) a neměla jsem nejmenší tušení, že je to podle knižní předlohy. Byla jsem příjemně překvapená, když jsem knížku našla v katalogu pražské knihovny a ověřila si, že to není jen beletrizace scénáře. Tam ale moje radost skončila, protože toto rozhodně nebyl standard, na který jsem u Jiřího Hájíčka zvyklá.

Jen pro pořádek: knížka byla jako obvykle řemeslně napsaná velmi dobře, proti slohu nemůžu říct ani popel, dokonce to byla právě jeho svižnost, která mi pomohla prokousat se dějem, který mě zase tak moc nebavil. Problém byla ale ta neskutečná monotónnost děje; knížka zabírala několik let života hlavního hrdiny, ale popisovala v podstatě jenom jeho výkopy, na kterých se občas něco stalo, ale většinou nic moc, a nikam to negradovalo. Pavel občas zachytil nespokojenost své ženy Karolíny, ze které bylo čtenáři od první chvíle jasné, jak to s nimi dopadne, ale i to se opakuje jako kolotoč, než si Pavel nevyhnutelně narazí skoro o dvacet let mladší studentku (proč?!), kterou následně hrdině vykopne, a knížka končí.

Je to dvakrát taková škoda, protože to téma mi přijde neskutečně zajímavé, ale absolutně se utopilo v tom nikam nesměřujícím ději. Zkrátka a dobře, na příběh "everymana" bylo vyplýtvané. Navíc si myslím, že tomu uškodila i ta ich-forma, byť napsaná byla dobře (tj. věděli jsme skutečně jen to, co Pavel), pohled Karolíny by tomu třeba dodal nějakou gradaci.

Když srovnám Zloděje zelených koní s ostatními Hájíčkovými knížkami, tato byla rozhodně nejslabší.