Alena Mornštajnová: Listopád (2021)

„Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.“

zdroj: databazeknih.cz

Myslela jsem si, že mám načtenou celou bibliografii Aleny Mornštajnové, ale nedávno jsem úplně náhodou zjistila, že mi ještě jedna rezervace visí v knihovně. Teď už mám teprve načtené všechno. Je celkem vtipné, že jsem zatloukla zrovna Listopád, protože spojení alternativní reality a historické fikce miluju a od českého autora v českých reáliích je dost vzácné, ale přečetla jsem od Mornštajnové tolik knížek prakticky najednou, že jsem byla drobet přesycená.

Ačkoliv autorka píše na můj vkus poměrně jednoduše (ne z hlediska témat nebo příběhu, ale z hlediska stylistiky), knížka na mě působila hodně sugestivně a nečetla se mi úplně dobře (v tom kladném slova smyslu). Ten generační pohled zajištěný příběhem matky a dcery tady fungoval obzvlášť dobře, protože nebyl zatížený tou předvídatelností typické historické fikce, a krásně se to všechno na konci uzavřelo do kruhu.

Z hlediska konstrukce románu chválím fakt, že Maja byla psaná er-formou a Magda ich-formou, dobře a rychle se rozlišovaly (a hlavně to znamenalo míň ich-formy, kterou nemám ráda). Velké plus vidím i v tom, že se tentokrát děj omezil jen na pohled dvou postav, všechny ostatní byly zprostředkové jejich očima, díky čemuž byla moje pozornost krásně v centru dění. (I když teda když už jsme u pohledu postav, Maja zná očividně úplně jinou sortu chlapů, protože „Podobně jako většina mužů, i Zbyšek uměl udržet tajemství.“ se na většinu mužů v mém okolí rozhodně nevztahuje, ti udrží leda tak tajemství o svých vlastních prohřešcích/přečinech svých kamarádů, popřípadě přesné informace o tom, co všechno komu vykecali.)

Listopád je za mě rozhodně jedinečný svým námětem, při čtení mě správně pohltil a zpracování absolutně odpovídá standardu, který od Aleny Mornštajnovové čekám. Za mě je to rozhodně jedno z nejzajímavějších autorčiných děl.

„Nesvoboda byla cena, kterou platila za pochybnou jistotu, že pokud se přizpůsobí, stát se o ni postará. Jako pán o psa přivázaného k boudě.“

„Chodila jsem do první třídy a psaní mě fascinovalo. Hrot tužky nebo pera se dotýká bílé stránky, zanechává za sebou čáru, která zdánlivě nedává smysl, ale přitom zachycuje okamžiky, které rychle pominou, nebo myšlenky, které by jinak upadly do zapomnění.“

„Žádné tajemství se neudrží navěky. Krev vsákla do země na střelnicích, zakryla ji nová tráva, ale z rukou se smýt nedala.“

„A pokud už nelze vládu udržet přísliby šťastné budoucnosti, lze ji udržet strachem. Moc chutná sladce a je třeba jí něco obětovat. Třeba i štěstí většiny národa.“

„Život není to, co chceme, ale to, co máme. Takhle jednoduché to je. [...] Nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel.“