 |
| zdroj: harperapps.com |
Snažím se sledovat českou románovou scénu a především ženské autory, takže Šikmý kostel mi logicky přistál v hledáčku. V konceptu to byla přesně knížka pro mě: ztracené nebo přehlížené části české historie ilustrované rodinnou ságou u mě obvykle bodují. Tady jsem měla měla dávat pozor při čtení podtitulu, protože to slovo "kronika" v něm bylo extrémně důležité. Nakonec mě ani nemrzelo, když mi v polovině druhého dílu vypršela půjční lhůta.
Problém jsem ani tak neměla s obsahem knížky (byť v druhém díle se to začalo všechno tak nějak opakovat a ne tím symbolickým srdcebolným způsobem) jako spíš s formou. Byla to skutečně próza kroniky; všechno je vždycky řečené na rovinu, od čtenáře se nečeká žádná práce, zapojení fantazie ani čtení mezi řádky. Problém jsem měla i se stylistikou, která spojovala několik přímých řečí dohromady (bez ohledu na to, kdo je říká) a příliš rozsáhlé uvozovací věty, které obvykle komentovaly, co daná postava zrovna řekla nebo na co reagovala, ačkoliv to bylo často úplně jasné z kontextu. Výsledkem bylo, že jsem pasivně četla pasáže, které mi prakticky nebylo dovoleno si nějak interpretovat nebo si v nich najít to svoje, a docela mě to vyčerpávalo.
Ten nešťastný styl psaní se přeléval i do délky kapitol, které na mě byly málo odstavcované a hrozně dlouhé, takže jsem neustále hledala, kde jsem skončila. Vzhledem k tomu, že preferuju číst hlavně po cestě do a z práce, je tohle hodně subjektivní připomínka; kdybych četla tím způsobem, že si prostě vyhradím blok času a vezmu kapitolu najednou, asi by mi to takový problém nedělalo. (Byť ty dlouhé odstavce - zvlášť ty, které míchaly přímé řeči - byl otravné tak jak tak.)
Jak jsem psala výš, příběh jako takový byl fajn, ale v druhém díle už se trochu opakoval; mám v sobě omezenou kapacitu řešit, koho to zase zavalilo v dole nebo proč je ekonomická krize teď. Skončila jsem před druhou světovou a jsem ráda, protože vím, že to zase bude stroze popsané utrpení očima postav, které jsou tak vzduchotěsně nadefinované, že se s nimi nedá pracovat a ničím člověka nepřekvapí, a jejichž příběh už jsem pravděpodobně četla v bleděmodrém generaci před nimi. To samo o sobě by takový problém nebyl - tragické opakování historie navzdory snaze něco změnit bývá super příběh - ale tady mě to prostě jen nudilo.
Celkově je pro mě Šikmý kostel příklad knížky, kde provedení není schopné unést rozsah nápadu a ke které už se nejspíš nevrátím. (Pozn. pro mě: kdybych to někdy náhodou chtěla dočíst, skončila jsem Léta 1921-1945, díl pátý: Anuška, str. 333.)
Problém jsem ani tak neměla s obsahem knížky (byť v druhém díle se to začalo všechno tak nějak opakovat a ne tím symbolickým srdcebolným způsobem) jako spíš s formou. Byla to skutečně próza kroniky; všechno je vždycky řečené na rovinu, od čtenáře se nečeká žádná práce, zapojení fantazie ani čtení mezi řádky. Problém jsem měla i se stylistikou, která spojovala několik přímých řečí dohromady (bez ohledu na to, kdo je říká) a příliš rozsáhlé uvozovací věty, které obvykle komentovaly, co daná postava zrovna řekla nebo na co reagovala, ačkoliv to bylo často úplně jasné z kontextu. Výsledkem bylo, že jsem pasivně četla pasáže, které mi prakticky nebylo dovoleno si nějak interpretovat nebo si v nich najít to svoje, a docela mě to vyčerpávalo.
Ten nešťastný styl psaní se přeléval i do délky kapitol, které na mě byly málo odstavcované a hrozně dlouhé, takže jsem neustále hledala, kde jsem skončila. Vzhledem k tomu, že preferuju číst hlavně po cestě do a z práce, je tohle hodně subjektivní připomínka; kdybych četla tím způsobem, že si prostě vyhradím blok času a vezmu kapitolu najednou, asi by mi to takový problém nedělalo. (Byť ty dlouhé odstavce - zvlášť ty, které míchaly přímé řeči - byl otravné tak jak tak.)
Jak jsem psala výš, příběh jako takový byl fajn, ale v druhém díle už se trochu opakoval; mám v sobě omezenou kapacitu řešit, koho to zase zavalilo v dole nebo proč je ekonomická krize teď. Skončila jsem před druhou světovou a jsem ráda, protože vím, že to zase bude stroze popsané utrpení očima postav, které jsou tak vzduchotěsně nadefinované, že se s nimi nedá pracovat a ničím člověka nepřekvapí, a jejichž příběh už jsem pravděpodobně četla v bleděmodrém generaci před nimi. To samo o sobě by takový problém nebyl - tragické opakování historie navzdory snaze něco změnit bývá super příběh - ale tady mě to prostě jen nudilo.
Celkově je pro mě Šikmý kostel příklad knížky, kde provedení není schopné unést rozsah nápadu a ke které už se nejspíš nevrátím. (Pozn. pro mě: kdybych to někdy náhodou chtěla dočíst, skončila jsem Léta 1921-1945, díl pátý: Anuška, str. 333.)