 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Když je knížka nakladatelem prezentovaná jako „provokativní“ (nebo ještě lépe, „kontroverzní“), existují obvykle dvě možnosti: buď je obětí laciného marketingu, nebo je psaná heterosexuálním bílým mužem, který je (dle svého názoru) společností krutě pronásledován za opakování většinových konzervativních názorů. Vzhledem k tomu, že byla tahle knížka zařazená do Black Friday výprodeje u samotného nakladatele a stála celých 99 Kč, dalo se čekat, že půjde o ten druhý případ, ale mám ráda sci-fi (a českého sci-fi vidím dost málo), tak jsem tomu dala šanci.
Abych řekla pravdu, trochu té stovky teď lituju. Próza sice byla čistá a nekomplikovaná, takže se četla rychle, ale zároveň se všechno odehrávalo na úrovni textu, neexistoval tam žádný podtext. To by samo o sobě asi ani tak nevadilo, kdyby tak nefungovaly i povídky samotné. Všechny mají úplně identickou strukturu: autor napřed zdlouhavě nastíní sci-fi scénář, se kterým pracuje (provede „infodump“, jak tomu krásně říká angličtina), který buď nevede k ničemu – představení reálií má suplovat jeho děj (např. První polibek) – nebo je do něj vpletená extrémně přímočará zápletka, jejíž rozuzlení je jasné ve chvíli, kdy nám autor vyklopí k nohám poslední kolečko informací o tom, jak jeho realita funguje (např. Třídírna žen, Tranzice).
A lepší to není ani s obsahem. Většina povídek se čte, jako kdyby někdo vzal průměrný komentář z Novinky.cz nebo příspěvek konzervativního myslitele z X a řekl preferovanému GenAI chatbotovi, aby mu na to napsal dystopickou povídku. Neobviňuju tím autora, že knížku vlastně nenapsal, to nedělám, je to zraňující a stupidní, protože s jistotou to nikdo nikdy nepozná, snažím se jenom nastínit, že tady pracujeme s texty na úrovni slohovky na střední, které absolutně postrádají jakékoliv nuance. Každá jedna blízká budoucnost, kterou autor nastiňuje, je mainstreamový konzervativní strašák napsaný tak, že zaprvé není absolutních pochyb o tom, jakého je autor sám názoru, a zadruhé po čtenáři absolutně nevyžaduje žádné přemýšlení, protože tam prostě není nad čím přemýšlet, všechno je jasně dané.
Nerovnoúhelnost hladké kůže krásně ilustruje všechno, co jsem napsala výše: pokud by byla povídka psaná v dobré víře a snažila se polemizovat o možných nástrahách genderové rovnosti, patrně by proti hlavní tezi jejího „záporáka“ Fabera, který je toho názoru, že při existenci ovariobank a umělých děloh jsou ženy na světě úplně zbytečné, vložila by do úst jeho poněkud impotentního odpůrce Gregora otázku, k čemu jsou ve chvíli absolutní rovnosti pohlaví na světě muži. Na to se samozřejmě nikdo nezeptal, protože cílem není provokativní filozofická polemika, ale postesknutí nad tím, jak jsme my ženy hloupé a krátkozraké. Copak nevíme, že nemůžeme jen tak bezdůvodně existovat? Kdo si myslíme, že jsme, muži?
Vyvolený byla další z povídek, jejíž konec byl jasný už na druhé straně, ale zase jsme jako bonus dostali incestní pedofilii, aby nám to kodrcání do mysl osvěžujícího konce lépe uteklo. Přivrácená strana měsíce měla běžet na zvědavosti ohledně Stanleyho, ale ten byl buď špatně napsaný antihrdina, nebo dobře napsaný idiot, a končila stejně překvapivě jako její předchůdce. Osobní mazlíček byl dobrý námět (taková Her, ale v pozdním kapitalismu), který ale absolutně zabilo provedení, ze kterého jsem měla pocit, že to autora nebavilo a chtěl to mít rychle z krku. (Možná kdyby si tam přidal ženu nebo nějakou menšinu, do které se může strefovat, byla by povídka delší a (aspoň na poměry autora) lépe vypointovaná.) Na lovu je alegorie na ubohé utlačované neočkované proti covidu a konec je zhruba tak překvapivý jako fakt, že tahle povídková sbírka tohle téma zpracovává. Desynchronizace přináší osvěžující myšlenku, že nebinární lidi můžou vychovávat jenom psychopaty. Nebo myšlenku, že křehká mentální konstituce průměrného muže neunese jakékoliv domnělé narušení stereotypní maskulinity, např. v podobě tradičně dívčího jména, které si mohl doslova nikoliv změnit. Mně se víc líbí ta druhá, ale tady dost odvádím práci za autora. Pravidla konsenzuality si berou na paškál tu zbytečnou novodobou posedlost konsensuálním sexem, ačkoliv je tam i mnohem zajímavější kritika predátorských taktik velkých poskytovatelů služeb v digitální společnosti a věnovat se hlavně jí, byla by povídka mnohem lepší.
Recenzura je přesně ten typ povídky, který jsem vzhledem k názvu sbírky čekala, a přesně taky ukazuje, proč bych se s Orwellem na autorově místě vůbec nesrovnávala. Na druhou stranu, očividně nejsem na jeho intelektuální úrovni, takže co já vím. Třídírna žen je obchod s bílým masem z rukou vyznavačů islámu, protože kdo kdy viděl bělocha páchat zvěrstva, a jistěže jsou to Turci v podrobeném Německu, protože kdo jiný kde jinde. Reklamace má nebinární pár, který stylizuje do třetí osoby jednotného čísla (čili infantilní ono nebo neživotné to, můžeme si vybrat), který si objedná dítě z katalogu, protože to vypadá dobře na sockách, a promptně ho prodá na černém trhu. Opět je tady mnohem palčivější společenské téma závislosti na umělé realitě sociálních sítí, ale bohužel slouží jen k ilustraci toho, jak jsou podle autora ti nebinární lidi blbí. Violence čtvrtého stupně mě nudila, stejně jako Nejšťastnější člověk planety. První polibek neměl děj. Hádka přes přepážku byla… krátká?
Nobelovka mě potěšila, protože jsem celou dobu čekala, kdy se setkám s autorem samotným – tento typ autora se obvykle rád čte ve všech významech toho slova – ale jinak žádný výkyv kvality. Generace Gama mohla být rychlý napínavý thriller, ale znovu byla tak nějak odbytá. Respektuju, že povídka má jako žánr omezený prostor, ale i tak se podle mě dal využít líp. Komár mě uspal. Tranzice mohla opět ilustrovat skutečný společenský problém v podobě vlivu sociálních médií na vyvíjející se dětský mozek nebo komercializaci zdravotnictví, ale rozčilovat se nad tím, co mají cizí lidi v kalhotách, je očividně podstatnější. Epilog s oranžovým pruhem byla prakticky jediná z povídek, kterou bych doporučila; měla rozumné množství reálií, jednoduše, ale efektivně vykreslené postavy, zvrat (i když ten mohl být napsaný elegantněji) a hezký závěr. Přítomnost od Scotta Menziese ve mně vzbudila trochu naděje; autor by si s ním sice nerozuměl, kdyby smýšlel jinak, ale možná tam byla rozdílná úroveň sofistikovanosti. Nebyla. Ale aspoň to byl konečně konec.
Epizody 2084 byly přesně ta situace, kde jsem měla dát na svůj instinkt a naivně nedoufat v zázrak. Jako u každé knížky, za kterou dám peníze, jsem se ale zaťala a dočetla ji, abych si mohla s klidným srdcem touto recenzí připomínat, jakému autorovi se příště vyhnout obloukem. Abych ale nežrala, přiznám této povídkové sbírce jedno velké plus: díky řemeslnému provedení prózy a předvídatelnému obsahu, který internet už stokrát sežvýkal tak, že přišel o všechnu chuť, krásně připravila mozek na spánek.
Abych řekla pravdu, trochu té stovky teď lituju. Próza sice byla čistá a nekomplikovaná, takže se četla rychle, ale zároveň se všechno odehrávalo na úrovni textu, neexistoval tam žádný podtext. To by samo o sobě asi ani tak nevadilo, kdyby tak nefungovaly i povídky samotné. Všechny mají úplně identickou strukturu: autor napřed zdlouhavě nastíní sci-fi scénář, se kterým pracuje (provede „infodump“, jak tomu krásně říká angličtina), který buď nevede k ničemu – představení reálií má suplovat jeho děj (např. První polibek) – nebo je do něj vpletená extrémně přímočará zápletka, jejíž rozuzlení je jasné ve chvíli, kdy nám autor vyklopí k nohám poslední kolečko informací o tom, jak jeho realita funguje (např. Třídírna žen, Tranzice).
A lepší to není ani s obsahem. Většina povídek se čte, jako kdyby někdo vzal průměrný komentář z Novinky.cz nebo příspěvek konzervativního myslitele z X a řekl preferovanému GenAI chatbotovi, aby mu na to napsal dystopickou povídku. Neobviňuju tím autora, že knížku vlastně nenapsal, to nedělám, je to zraňující a stupidní, protože s jistotou to nikdo nikdy nepozná, snažím se jenom nastínit, že tady pracujeme s texty na úrovni slohovky na střední, které absolutně postrádají jakékoliv nuance. Každá jedna blízká budoucnost, kterou autor nastiňuje, je mainstreamový konzervativní strašák napsaný tak, že zaprvé není absolutních pochyb o tom, jakého je autor sám názoru, a zadruhé po čtenáři absolutně nevyžaduje žádné přemýšlení, protože tam prostě není nad čím přemýšlet, všechno je jasně dané.
Nerovnoúhelnost hladké kůže krásně ilustruje všechno, co jsem napsala výše: pokud by byla povídka psaná v dobré víře a snažila se polemizovat o možných nástrahách genderové rovnosti, patrně by proti hlavní tezi jejího „záporáka“ Fabera, který je toho názoru, že při existenci ovariobank a umělých děloh jsou ženy na světě úplně zbytečné, vložila by do úst jeho poněkud impotentního odpůrce Gregora otázku, k čemu jsou ve chvíli absolutní rovnosti pohlaví na světě muži. Na to se samozřejmě nikdo nezeptal, protože cílem není provokativní filozofická polemika, ale postesknutí nad tím, jak jsme my ženy hloupé a krátkozraké. Copak nevíme, že nemůžeme jen tak bezdůvodně existovat? Kdo si myslíme, že jsme, muži?
Vyvolený byla další z povídek, jejíž konec byl jasný už na druhé straně, ale zase jsme jako bonus dostali incestní pedofilii, aby nám to kodrcání do mysl osvěžujícího konce lépe uteklo. Přivrácená strana měsíce měla běžet na zvědavosti ohledně Stanleyho, ale ten byl buď špatně napsaný antihrdina, nebo dobře napsaný idiot, a končila stejně překvapivě jako její předchůdce. Osobní mazlíček byl dobrý námět (taková Her, ale v pozdním kapitalismu), který ale absolutně zabilo provedení, ze kterého jsem měla pocit, že to autora nebavilo a chtěl to mít rychle z krku. (Možná kdyby si tam přidal ženu nebo nějakou menšinu, do které se může strefovat, byla by povídka delší a (aspoň na poměry autora) lépe vypointovaná.) Na lovu je alegorie na ubohé utlačované neočkované proti covidu a konec je zhruba tak překvapivý jako fakt, že tahle povídková sbírka tohle téma zpracovává. Desynchronizace přináší osvěžující myšlenku, že nebinární lidi můžou vychovávat jenom psychopaty. Nebo myšlenku, že křehká mentální konstituce průměrného muže neunese jakékoliv domnělé narušení stereotypní maskulinity, např. v podobě tradičně dívčího jména, které si mohl doslova nikoliv změnit. Mně se víc líbí ta druhá, ale tady dost odvádím práci za autora. Pravidla konsenzuality si berou na paškál tu zbytečnou novodobou posedlost konsensuálním sexem, ačkoliv je tam i mnohem zajímavější kritika predátorských taktik velkých poskytovatelů služeb v digitální společnosti a věnovat se hlavně jí, byla by povídka mnohem lepší.
Recenzura je přesně ten typ povídky, který jsem vzhledem k názvu sbírky čekala, a přesně taky ukazuje, proč bych se s Orwellem na autorově místě vůbec nesrovnávala. Na druhou stranu, očividně nejsem na jeho intelektuální úrovni, takže co já vím. Třídírna žen je obchod s bílým masem z rukou vyznavačů islámu, protože kdo kdy viděl bělocha páchat zvěrstva, a jistěže jsou to Turci v podrobeném Německu, protože kdo jiný kde jinde. Reklamace má nebinární pár, který stylizuje do třetí osoby jednotného čísla (čili infantilní ono nebo neživotné to, můžeme si vybrat), který si objedná dítě z katalogu, protože to vypadá dobře na sockách, a promptně ho prodá na černém trhu. Opět je tady mnohem palčivější společenské téma závislosti na umělé realitě sociálních sítí, ale bohužel slouží jen k ilustraci toho, jak jsou podle autora ti nebinární lidi blbí. Violence čtvrtého stupně mě nudila, stejně jako Nejšťastnější člověk planety. První polibek neměl děj. Hádka přes přepážku byla… krátká?
Nobelovka mě potěšila, protože jsem celou dobu čekala, kdy se setkám s autorem samotným – tento typ autora se obvykle rád čte ve všech významech toho slova – ale jinak žádný výkyv kvality. Generace Gama mohla být rychlý napínavý thriller, ale znovu byla tak nějak odbytá. Respektuju, že povídka má jako žánr omezený prostor, ale i tak se podle mě dal využít líp. Komár mě uspal. Tranzice mohla opět ilustrovat skutečný společenský problém v podobě vlivu sociálních médií na vyvíjející se dětský mozek nebo komercializaci zdravotnictví, ale rozčilovat se nad tím, co mají cizí lidi v kalhotách, je očividně podstatnější. Epilog s oranžovým pruhem byla prakticky jediná z povídek, kterou bych doporučila; měla rozumné množství reálií, jednoduše, ale efektivně vykreslené postavy, zvrat (i když ten mohl být napsaný elegantněji) a hezký závěr. Přítomnost od Scotta Menziese ve mně vzbudila trochu naděje; autor by si s ním sice nerozuměl, kdyby smýšlel jinak, ale možná tam byla rozdílná úroveň sofistikovanosti. Nebyla. Ale aspoň to byl konečně konec.
Epizody 2084 byly přesně ta situace, kde jsem měla dát na svůj instinkt a naivně nedoufat v zázrak. Jako u každé knížky, za kterou dám peníze, jsem se ale zaťala a dočetla ji, abych si mohla s klidným srdcem touto recenzí připomínat, jakému autorovi se příště vyhnout obloukem. Abych ale nežrala, přiznám této povídkové sbírce jedno velké plus: díky řemeslnému provedení prózy a předvídatelnému obsahu, který internet už stokrát sežvýkal tak, že přišel o všechnu chuť, krásně připravila mozek na spánek.