Kateřina Tučková: Bílá Voda (2022)

„Co neexistuje a mělo by, tomu je potřeba vytvořit cestu.“

zdroj: magazin.aktualne.cz

Bílá Voda mi padla do oka prakticky hned, když vyšla, protože žádný z románů Kateřiny Tučkové mě dosud nezklamal. Věděla jsem, že ho chci rovnou do knihovničky, ale otálela jsem s jeho koupí, protože byť jsem tu cenu za pevnou vazbu chápala, byla na mě stejně dost. Tuhle jsem ji ale našla v měkké vazbě, kterou mám stejně radši, a neváhala ani minutu. Nejsem z těch, které odradí délka knížky (obecně jsem spíš toho názoru, že čím víc toho je, tím déle si to užiju), ale po zkušenostech s Šikmým kostelem jsem přece jen byla trochu nervózní, jestli je ta délka oprávněná. Nemusela jsem se ale vůbec bát.

Příběh je vyprávěný očima Leny Lagnerové, který se snaží najít smysl a náplň života po přežitém pokusu o sebevraždu. Pomocí archivu v polorozpadlém klášteře, kam se uklidí, se přes StB spisy, zprávy, dopisy a deníky snaží dopátrat toho, jak se sestry obývající klášter dostaly do situace, ve které je našla, a jakou v tom sama hraje roli. Děj se odehrával v několika časových obdobích a byl vyprávěn očima vícero postav, které byly nakonec všechny propojené a dalo by se říct, že vyústily ve dvě velké rodiny. Když to tak píšu, Bílá Voda je v podstatě příběh dvou znepřátelených klanů na pozadí dejinných událostí, a byť toho jsem četla za poslední dobu až příliš, komunistická perzekuce věřích mě zajímá hodně.

V průběhu čtení jsem byla upřímně překvapená tím, jak feministicky román vyzněl. Samotné snažení Anezčiných panen za totality by se dalo vidět jako záležitost nutnosti, ale jejich číl byl mnohem vyšší - chtěly být základním kamenem reformy církve, která povede k rovnosti (no, takové rovnosti, která je v něčem tam genderovaným a binárním, jako je katolická církev, vůbec možné) a překvapivě otevřeně se stavěly k záležitostem jako třeba potrat, který byl posuzován jako příběh konkrétní ženy a ne automaticky jako něco neodpustitelného a nepochopitelného. I Lenin příběh je čistě ženský příběh; celý život byla posuzovaná ne pro svoje kvality, ale pro roli, která jí byla přisouzena - kterou hraje pro muže ve svém okolí - a podle toho to taky dopadlo. Zacházeli s ní jako se strojem a pak se divili, že selhal, ačkoliv ho vůbec neudržovali.

Bílá Voda není příjemné čtení, několikrát jsem se dokonce slušně nasrala - poprvé u zacházení s Agnieszkou, které se četlo jako něco z 50. let a ne z roku 2007, byť bohužel upřímně věřím tomu, že tohle ženy v určitých komunitách prožívají dodnes - podruhé u scén se Saulovou a komunistickým lágrem celkově a potřetí u toho lovu. Emociálně vypjatých situací tam bylo ale mnohem víc a bylo to napsané tak dobře, že se tak nějak nedalo nebýt tím zasažená. Lenin příběh jsem neodhadla, ale konec ano, a ačkoliv jsem to spíš vnímala jako tu horší variantu, nakonec to dávalo naprostý smysl. A to je podle mě známka poctivě dotaženého příběhu.

Celkově je Bílá Voda psychicky těžký maraton a ne lehké prázdninové čtení, ale je rozhodně je to kus poctivé spisovatelské práce a můžu jenom doporučit.

„Lena se ocitla na konci cesty, a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.“

„Práce pomáhá. Podrž si řád a řád pak podrží tebe. Hodinu po hodině, řád je jako převozník, který tě sveze přes řeku bolesti.“

„Nejzákeřnější podstatou zla je, že mívá často tvář tak laskavou či blízkou, že člověka nenapadne z něčeho ji podezřívat.“

„Lepší je pohnout se pozdě než nikdy. Ostatně i na konci slepé uličky se většinou najde škvíra pro kočku.“

„Ne, člověk by se neměl nutit stát někým, kým není, za malé i větší katastrofy, které taková snaha přináší, pak může vinit jen sám sebe.“

„Neboť s touhou po moci je to vždycky stejné – nejprve klokotá jako útlý pramínek prýštící z nedostatku, který s každou další šancí roste a sílí, brzy je z něj potok, řeka, jezero, moře, oceán, širý a bezbřehý, protože touha po moci narůstá, dokud před sebou člověk má nějakou příležitost.“

„V bělostné říze biskup Havraj
věří tak, jak mu věří partaj.
Než trochu je mi s podivem
že mi při mši svaté místo křížem
nežehná srpem a kladivem.“