Petra Soukupová: Nikdo není sám (2022)

zdroj: hostbrno.cz

Petra Soukupová je jedním z autorů, u kterých přeskakuju knihovnu a jejich knížky si automaticky kupuji. I přesto mi tu ale Nikdo není sám leželo poměrně dlouho - prakticky až do doby, kdy mě přestalo bavit doplňovat si vzdělání a nic dalšího jsem po ruce neměla. Jako obvykle jsem se okamžitě začetla a nezastavila se až do konce. Upřímně mě mrzelo, že jsem tak dlouho čekala.

Jeden z důvodů, proč jsem to odkládala, byl fakt, že ačkoliv jsou knížky Petry Soukupové podle mě jedněmi z těch nejmíň citovatelných, obvykle vzbuzují emoce a hodně nutí k přemýšlení. A přesně tak to bylo i tentokrát; celková zápletka je jedna z těch situací, kde se čeká, že se žena automaticky vykašle na to, co chce pro sebe a pro svůj život, a obětuje se pro ostatní. A čekají to všichni - dokonce i ti, co se jinak snaží vyjádřit podporu a pomáhat. Veronika na to z mého pohledu reaguje absolutně pochopitelně, celou dobu jsem s ní cítila, zvlášť při těch imaginárních rozhovorech s mrtvou matkou, které mě přiváděly k zuřivosti hlavně tím, jak realistické byly.

Kromě přetřásání rodinných vztahů a vyhnilých dynamik se knížka pouští i do tématu šikany očima Míši a dívčího dospívání očima Máji, což... Ta část s Míšou byla hodně zajímavá, protože pracovala s mladým mozkem a jeho vnímáním, co je a není správné a neschopností si s tím poradit. U Máji se přiznám, že jsem se vůbec nechytala, příběhy o dospívání, prvních láskách a podobně mě nikdy nebavily - dokonce ani když jsem byla v relevantním věku - a byť ten různý pohled na její vzdělání byl zajímavý, bylo to pro mě utlučené zajímavějšími částmi příběhu. Co mě zaujalo hodně, je vypuštění pohledu Michala, který je čtenáři představený jen optikou své ženy a svých dětí; na jednu stranu chápu, že by tam bylo dost překrývání, na stranu druhou by mě zajímalo, jestli v tom byla nějaká hlubší symbolika (a jaká).

Za zmínku určitě stojí i forma knížky. Několikrát jsem se už zmiňovala, že nemám ráda ich-formu, a přiznám se, že jsem hodně staromódní, když dojde na interpunkci - především na řádně značenou přímou řeč - cokoliv jiného je pro mě hrozně nepřehledné. Petra Soukupová je ale jeden z mála lidí, kdo umí psát ich-formu tak, abych ji nejen přežila, ale i docenila pro její největší přednost: přímý pohled do hlavy postavy se všemi výhodami i omezeními, která to má, a mnohem intimnější zážitek. (Možná nemám ráda jenom špatně napsanou ich-formu.) Ty chybějící uvozovky jsem přežila, ale nebudu tvrdit, že bych je tam radši neměla.

Celkově je Nikdo není sám povedená a čtivá knížka, ale není to úplně lehké čtení. Proto to ale čtu.