Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (1971)

„Říkával mi tatínek, abych vždycky měl cíl a že budu zachráněn, protože budu mít pro co žít.“

zdroj: databazeknih.cz

Jelikož jsem zase v tom stádiu, kdy nemám v hledáčku nic, pro co bych se nadchla, a celkově mě moc nebaví číst, uchýlila jsem se z nudy k té hromadě knížek ve čtečce. Na Čapka, kterého jsem si předsevzala dočíst, nemám teď momentálně sílu, tak jsem si namátkově vybrala další jméno, které má v archivu hojné zastoupení, a to je Bohumil Hrabal. Obsluhoval jsem anglického krále jsem kdysi dávno viděla, ale moc si nepamatovala, takže jsem do toho šla víceméně bez předsudků. Byla jsem překvapená, jak se mi to líbilo.

Knížka je psaná velmi specifickým stylem, kterému říkám překotný, a to je vždycky riziko. Buď je to uřícená, nepřehledná slátanina, nebo to člověka beze zbytku vtáhne a má pocit, že žije v hlavě postavy, která vypráví. Obsluhoval jsem anglického krále pro mě byla ta druhá varianta a fakt mě styl knížky bavil, i když to byla moje neoblíbená ich-forma. Velmi rychle mi to ubíhalo, jednotlivé dějiné události, které Dítě prožívá, nejsou vyprávěné z těch typických otřepaných úhlů a s tím typickým českým patosem, což je vždycky plus. Několikrát mě knížka upřímně dojala. (Ten zastřelený vlčák na konci byl nejhorší.)

Poslední, co chci zmínit, je využití sexu v knížkách, což je pro mě u mužských autorů velké téma, protože se často smrskává na otřesně misogynní popis, který se čte jako psaný panicem/incelem s bizarní představou o tom, jak ženské tělo funguje, nebo je dotyčná využívaná jako nafukovací panna / boxovací pytel. Dítětův přístup k sexu byl ale překvapivě osvěžující; ke každé své partnerce choval nějaké množství náklonnosti, i když šlo o prostitutku, a nic si na nich mužně nedokazoval. Za každou takovou mužskou postavu psanou mužem jsem upřímně vděčná.

Celkově mě Obsluhoval jsem anglického krále příjemně překvapilo a jsem docela zvědavá na další romány.

„Největší firma na světě je církev katolická, ta obchoduje s něčím, co nikdy nikdo neviděl, na si nikdo nesáhl, co svět světem stojí to nikdo nepotkal, a to je prosím to, čemu se říká Bůh.“

„Podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou.“