Jan Neruda: Povídky malostranské (1878)

„Člověk je ukrutně samolibý tvor, a tím až směšný.“

zdroj: levneknihy.cz

Pravděpodobně asi nikoho nešokuje, když napíšu, že většinu povinné četby na gymplu jsem nikdy nečetla a teď to pomalu napravuji, čistě abych věděla, co kritizovat. Sem tam se najdou poklady, ale Povídky malostranské ale rozhodně nebyly jedním z nich. Prakticky jediné, co mě u toho drželo, byly reálie poloviny 19. století, byť bez toho antisemitismu bych se obešla (zvláštní, nepamatuju si, že by nám na střední někdo řekl, s jakým vitriolem psal Neruda o židech).

Týden v tichém domě byl až na výše zmíněné tou lepší částí knížky, až mě trochu mrzelo, že se příběh a hlavně mezilidské vztahy mezi obyvateli dál nerozvíjely. Pan Ryšánek a pan Schlegl a Přivedla žebráka na mizinu mi nic moc neřekly, ale O měkkém srdci paní Rusky mě potěšilo pointou. Večerní šplechty mě nebavily, ale Doktor Kazisvět se mi docela líbil (a taky byl jediný, o němž jsem si něco pamatovala z literatury).

Hastrman mě trošku ztratil tím koncem. Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku docela příjemně překvapil kontrastem děje a lehkosti vyprávění. U Tří lilií byla překvapivě rajcovní ("Bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!"), zato Svatováclavská mše byla jedna z nejdelších a nejnudnějších věcí, co jsem kdy četla. Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno řeklo všechno v názvu a absolutně ničím nepřekvapilo. Psáno o letošních Dušičkách se vyvinula v docela zajímavý příběh, i když na začátku jsem to nečekala.

Figurky fungovaly na stejném principu jako Týden v tichém domě, jen s přidanou charakterizací vypravěče, který v ději sám vystupoval, a bez toho antisemitismu (nebo jsem ho nepostřehla), takže se závěrečnou povídkou jsem byla spokojená.

Celkově si myslím, že Povídky malostranské mají hodnotu hlavně jako historický dokument, z příběhového ani literárního hlediska mě nijak zvlášť neuhranuly.