The Substance (2024)

REMEMBER
YOU ARE ONE

zdroj: imdb.com

IMDb. Nejsem na horor - a už vůbec ne na „body horror“ - ale jsem na projekty psané a režírované ženami (v tomto případě obojí Coralie Fargeat), takže když jsem v kině viděla trailer na The Substance a okamžitě mi došla ta sociální kritika, věděla jsem, že na to musím do kina. A jsem hrozně ráda, že jsem to skutečně udělala, protože The Substance je nutné vidět na velkém plátně někde, kde se budete soustředit jen na to.

Obvykle vydržím relativně dost; explicitní násilí typu odřezanýcn končetin a vyhřezlých vnitřností prostě nejsem schopná brát vážně, takže mi zase tak zle nedělá, ale tady bylo neumdlévající a stupňovalo se a asi od poloviny filmu se mi začalo dělat trochu špatně. Pořád jsem ale odcházela zpracovaná spíš mentálně než fyzicky; násilí příběh jenom dotvářelo, ale netvořilo.

Hodně mě překvapila třetí část, ani ne tak obsahem (byť ten groteskní humor se hodně vystupňoval), ale spíš tím, že vůbec existovala: upřímně jsem čekala, že na konci druhé někdo proletí tím obrovským oknem a já půjdu domů, ale nestalo se tak. Skutečný konec filmu byl ale lepší, než by byl ten, který jsem čekala, takže jsem vlastně spokojená.

Demi Moore (Elisabeth) mi nikdy úplně nepadla do oka, ale do této role šla celým tělem bez zjevného zkrášlování a čím byla Elisabeth obludnější, tím víc života v ní bylo. U scén, kdy Elizabeth hodnotí svoje stárnoucí tělo (které realisticky vypadá hodně dobře, ale ve společnosti, která uctívá mládí, nemůže než ho nenávidět), a kdy se pokouší věřit v sama sebe a dojít na rande s mužem, který ji vidí tak, jakou by si stále přála být, se mě nejen vnitřně dotkla, ale hlavně mi jí bylo hrozně líto.

Margaret Qualley (Sue) hrála ženu mnohem starší, než vypadá, se všemi emocemi umocněnými tím euforickým pocitem, že dostala druhou šanci být milovaná a obdivovaná, a docela mě přesvědčila. Bavily mě Sueiny manické úsměvy i ta surová sebenenávist, které byla schopná. Přiznám se, že jsem v Margaret Qualley neměla moc důvěru a čekala jsem, že Sueina hlavní úloha bude být mladá a sexy, a tím pádem jsem byla příjemně překvapená.

Jedinou další výraznou postavou byl Harvey (Dennis Quaid), který byl zosobněním patriarchátu a show businessu zároveň, a hrozně se mi líbilo, jak film zvýrazňoval jeho vlastní věk a fakt, že mužský úspěch obvykle není nijak provázaný s tím, jak vypadá a podle kolika lidí je šukatelný. (Na Wikipedii jsem se dočetla, že roli měl původně hrát Ray Liotta (RIP), a byť k Harveyho přeobsazení vedla nešťastná událost, jsem ráda, že k němu došlo, protože Dennis Quaid nemá obličej komiksového záporáka, vypadá úplně průměrně v tom nejlepším slova smyslu, a to té postavě nesmírně prospělo.)

Kromě obsazení příběhu nesmírně pomohly i kulisy a kostýmy; obojí je skoro až poetická směs osmdesátých let a současnosti, díky čemuž jsme s Elizabeth zároveň dnes i v době její největší slávy, celkový obraz pro mě přesvědčivě asocioval Hollywood tak, jak ho mám zvnitřněný. Taky se mi líbilo, že záběry na to nehezké, rozbité a monstrózní byly stejně detailní jako záběry na sexy části těl, a na konci jsem nenáviděla Suein zadek stejně jako tu hnisající ránu na Elizabethině páteři. Soundtrack se krásně zařezával do uší a Pump It Up mi hrálo v hlavě ještě týden.

Celkově byla The Substance intenzivní, bizarní a viscerální zážitek, který si pravděpodobně nemám odvahu zopakovat (aspoň v nejbližších pár letech), ale který by se podle mě měl vidět aspoň jednou.