 |
| zdroj: www.ceskatelevize.cz |
IMDb. Vlny loni… vlastně už předloni udělaly docela vlny (tehehe), takže bylo nemožné o jejich existenci nevědět, ale v kině jsem na nich nebyla (velký poprask mě většinou odradí) a když teď konečně přistály na iVysílání, musela jsem se do nich trochu přemlouvat. Z výsledku jsem zklamaná nebyla, řemeslně je to moc hezká práce – zvlášť prolínání historických záznamů s příběhem filmu se mi hodně líbilo – ale abych řekla pravdu, za srdce mě nijak zvlášť nechytla.
Věc se má totiž tak: před a během pandemie jsem viděla snad všechny dokumenty, které ČT na iVysílání uveřejnila, takže většina témat z české historie je pro mě docela ohraná. Myslím si, že tím pádem bychom o nich měli přestat psát/točit/mluvit? Rozhodně ne, je to potřeba. Já u toho ale většinou být nemusím. Vlny měly navíc tu nevýhodu, že mi od začátku atmosférou připomínaly Pelíšky, což je zvláštní, protože tóninou byly úplně jinde (možná je to čistě tím, že je mám po Vánocích vždycky v živé paměti), ale i tak to přispělo k tomu, že když začaly hrát Čerešne, lehce se mi protočily oči.
Moje osobní asociace stranou, překvapilo mě, jak málo je ten film o pásce, která se skloňuje snad ve všech propagačních materiálech. Vyloženě mi to nevadilo, pořád fungovala jako katalyzátor událostí a došlo mi to až s křízkem po funuse, ale zmínit to musím. Taky mě překvapilo, že se příběh vyprávěl optikou Tomáše (Vojtěch Vodochodský), který k práci ČsRo i k mocenskému souboji kolem přijde doslova jak slepý k houslím. Mám tyhle zápletky o každodenních hrdinech ráda. Tomášův bratr Pavel (Ondřej Stupka) od začátku nepůsobil jako nejostřejší tužka v penále a na konci to potvrdil, ale bylo mu sedmnáct a kdoví, jak bych se v podobné situaci chovala já, takže co mu vlastně můžu vyčítat.
Zbytek obsazení je v podstatě současný československý herecký panteon a nemíním je tady vyjmenovávat všechny, ale určitě zmíním Stanislava Majera (Milan Weiner), protože kdy ho nemám potřebu zmínit, Vojtěcha Kotka (Jiří Dienstbier), protože mi přijde, že čím je starší, tím zajímavější role dostává (a je v nich pořád lepší), což je pro mě velké překvapení, ale přeju mu to. Martin Hofmann (Luboš Dobrovský) a Táňa Pauhofová (Věra Šťovíčková) naopak neustále hrají jeden typ postavy – nebo z každé postavy udělají přesně to, co hrají vždycky? – a ani tady to nebylo jinak, ale hlavně v případě Věry Šťovíčkové mě to mrzelo, protože o významných ženách české kultury se pořád nemluví tolik, kolik o mužích, a každá prošvihnutá příležitost je vyzdvihnout, byť ve fiktivní verzi, mě zamrzí.
Celkově Vlny rozhodně nejsou propadák, ale já jsem pro něj asi nebyla úplně to pravé publikum.
Věc se má totiž tak: před a během pandemie jsem viděla snad všechny dokumenty, které ČT na iVysílání uveřejnila, takže většina témat z české historie je pro mě docela ohraná. Myslím si, že tím pádem bychom o nich měli přestat psát/točit/mluvit? Rozhodně ne, je to potřeba. Já u toho ale většinou být nemusím. Vlny měly navíc tu nevýhodu, že mi od začátku atmosférou připomínaly Pelíšky, což je zvláštní, protože tóninou byly úplně jinde (možná je to čistě tím, že je mám po Vánocích vždycky v živé paměti), ale i tak to přispělo k tomu, že když začaly hrát Čerešne, lehce se mi protočily oči.
Moje osobní asociace stranou, překvapilo mě, jak málo je ten film o pásce, která se skloňuje snad ve všech propagačních materiálech. Vyloženě mi to nevadilo, pořád fungovala jako katalyzátor událostí a došlo mi to až s křízkem po funuse, ale zmínit to musím. Taky mě překvapilo, že se příběh vyprávěl optikou Tomáše (Vojtěch Vodochodský), který k práci ČsRo i k mocenskému souboji kolem přijde doslova jak slepý k houslím. Mám tyhle zápletky o každodenních hrdinech ráda. Tomášův bratr Pavel (Ondřej Stupka) od začátku nepůsobil jako nejostřejší tužka v penále a na konci to potvrdil, ale bylo mu sedmnáct a kdoví, jak bych se v podobné situaci chovala já, takže co mu vlastně můžu vyčítat.
Zbytek obsazení je v podstatě současný československý herecký panteon a nemíním je tady vyjmenovávat všechny, ale určitě zmíním Stanislava Majera (Milan Weiner), protože kdy ho nemám potřebu zmínit, Vojtěcha Kotka (Jiří Dienstbier), protože mi přijde, že čím je starší, tím zajímavější role dostává (a je v nich pořád lepší), což je pro mě velké překvapení, ale přeju mu to. Martin Hofmann (Luboš Dobrovský) a Táňa Pauhofová (Věra Šťovíčková) naopak neustále hrají jeden typ postavy – nebo z každé postavy udělají přesně to, co hrají vždycky? – a ani tady to nebylo jinak, ale hlavně v případě Věry Šťovíčkové mě to mrzelo, protože o významných ženách české kultury se pořád nemluví tolik, kolik o mužích, a každá prošvihnutá příležitost je vyzdvihnout, byť ve fiktivní verzi, mě zamrzí.
Celkově Vlny rozhodně nejsou propadák, ale já jsem pro něj asi nebyla úplně to pravé publikum.