Bridget Jones: Mad About the Boy (2025)

“Life has its light notes, and life has its dark notes.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Přiznám se, že na čtvrtou Bridget Jones jsem se vůbec nechystala - zaprvé jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem viděla některý z předchozích filmů, a zadruhé už jsem tady několikrát zmiňovala, že se mi ten současný trend revivalů a remakeů už celkem zajídá. V kině jsem nakonec skončila celkem náhodou a byla jsem překvapená hned několikrát.

Mad About the Boy není film o tom, jak Bridget zase jednou ztrácí čas s mužem, který zcela očividně není pro ni, než najde cestu k tomu správnému, ale o tom, jak žena a matka srovnává s tím, že ten správný - nebo „pravý“, chcete-li - navždycky odešel. Je to film hlavně o žalu, o přátelství a různých formách lásky, kde ta romantická linka slouží spíš jako rámec vyprávění než jeho jádro, a moc jsem si ho užila. I když jsem dobrou polovinu bulela.

Bridget Jones (Renée Zellweger) nebyla úplně ta Bridget, kterou si pamatuju, a přesto byla; Renée Zellweger se do ní vtělila, jako by ji nikdy vlastně neopustila, naopak s ní dozrála. To samé platí pro Daniela Cleavera a Hugha Granta; to, co s Danielem udělali, jak vykreslili jeho vztah s Bridget, byl geniální tah. Taky se mi líbilo, jak pracovali s Darcym (Colin Firth); scéna, kde je vidět jen jeho rozostřená postava, jak se s Bridget míjí ve dveřích dětského pokoje, na mě zvlášť zapůsobila.

Taky se mi líbilo, jak propojili jednotlivé etapy, takže se v její současnosti prolínali rodiče (Jim Broadbent & Gemma Jones) a Shazzer (Sally Phillips), Jude (Shirley Henderson) a Tom (James Callis) s Mirandou (Sarah Solemani) - kterou jsem si popravdě vůbec nepamatovala - a doktorkou Rawlings (Emma Thompson), což udělalo ten film krásně (i když chvílemi možná až moc) plný.

Co se týče nových dvou mužů v Bridgetině životě, pan Walliker (Chiwetel Ejiofor) byl od začátku zcela očividně nový Darcy („aloof, condescending, supercilious“), zatímco Roxster (Leo Woodall) byl spíš takový poločas. Romantická linka celkem přesně kopírovala první film včetně romantického finále s nedostatečně oblečenou Bridget ve sněhu, ale vůbec mi to nevadilo, protože to jako to symbolické uzavření kruhu prostě fungovalo.

V dalších rolích mě potěšila Leila Farzad (Nicolette) - pořád jsem přemýšlela, kdo to je, a až v titulkách jsem si uvědomila, že je to Naomi - Dolly Wells (Woney) - až teď zjišťuju, že byla ve třech ze čtyř filmů, ale já si jí nikdy nevšimla - Isla Fisher (Rebecca), u které jsem doufala, že se s ní Bridget nakonec skamarádí, takhle to byl takový výstřel do prázdna, i když zábavný.

Jak jsem psala výš, struktura Mad About the Boy v mnohém kopíruje původní Bridget Jones's Diary, ale zároveň je plné odkazů na další dva filmy (které jsem podle tohoto blogu viděla všechny, cíleně, v originále a trojku dokonce i v kině (a očividně mě překvapila stejně jako čtverka), a to je přesně důvod, proč tento blog zatím nechci opustit) a asi bych si to užila ještě o trochu víc, kdybych měla všechny tři v živé paměti. Jak mi potvrdil závěrečný sestřih kultovních scén, mám docela mezery.

Celkově je Bridget Jones: Mad About the Boy vskutku úctyhodné zakončení série, a pokud si to v budoucnu náhodou rozmyslí, doufám, že to bude zase nejdřív za deset let, ať vidíme další etapu Bridgetina života. Tentokrát si snad vzpomenu, jak se mi čtverka líbila, a půjdu na to hned.