I Hate Suzie: Series 2

| Series 1 | Series 2 |
_______

“I wasn't happy. I was just whatever you wanted me to be, which happened to be happy.”


2.01 Episode 1 - 2.02 Episode 2 - 2.03 Episode 3

zdroj: imdb.com

Ze všech projektů, které jsem za posledních pár let viděla, jsem nejméně čekala pokračování I Hate Suzie. Epizody první série byly pojmenované podle fází smutku, což tvoří docela uzavřený rámec, a tři vánoční epizody beze jmen, které I Hate Suzie Too naservírovalo, byly překvapivé. Abych řekla pravdu, trochu mě to mrzelo; závěr první řady byl s přivřenýma očima vlastně trochu nadějný a bylo mi jasné, že pokračování tu naději smete. Pletla jsem se jen v razanci, s jakou tu naději zabili, to byla doslova středověká řežba.

Absolutně všechno na I Hate Suzie Too bylo horečnatý sen, ze kterého se nešlo probudit. Začalo to pozitivním těhotenským testem u flashbacků z první řady, který si upřímně nepamatuju, pokračovalo to sestupnou tendencí Suzieiny psychiky a její marnou snahou snažit se pečovat o ostatní, což nikdy nedělala, ve stavu, kdy není schopná opečovat ani sebe, a to všechno na pozadí taneční reality show ve formátu app, která je jak vystřižená z kyberpunkové dystopie.

Jak jsem psala výš, Suzie (Billie Piper) se celkem logicky hroutí, protože místo do péče terapeuta se svěřila do péče nového agenta, který se snaží oživit její skomírající kariéru. Moc jsem neocenila to skákání v čase na začátku, které tam bylo hlavně pro to těhotenství, které si nepamatuju, a byť je osvěžující vidět tolik démonizované interupce v televizi (a jsem si jistá, že právě proto to tam bylo), asi bych se bez toho obešla. Přišlo mi, že to s aktuálním dějem to vlastně nemělo moc co dělat. Nicméně Suzie je pořád moje oblíbená antihrdinka; krásně na ní ilustrují, že člověk se nezmění ze dne na den a že někdy si prostě neumíme pomoct sami.

Naomi (Leila Farzad) od začátku byla moje holka a nic se na tom nezměnilo ani v druhé řadě. Hned jsem věděla, že sledovat její návrat do Suzieina života bude jak sledovat čelní srážku dvou dopravních vlaků a nepletla jsem se. Byla tam spousta řečí o dodržování mantinelů, zatímco je sama posunovala a válcovala, a bylo to pochopitelné i těžké sledovat zároveň. Být jí, tak si řeším svoje a do Suzieina života se nevracím, minimálně dokud Suzie nezačne podnikat kroky k lepšímu životu. A být Naomi, taky si najdu terapeuta, protože ta linka s otěhotněním byla trošku manická.

Cob (Daniel Ings) mě sral už v první řadě, nakolik nevhodné to vzhledem k situaci bylo, a tahle řada to ještě zhoršila. I když se snažím brát maximálně v úvahu fakt, že Suzie je celkem nepoužitelná - jako rodič a čím dál tím víc i jako člověk - a že chudák Frank (Matthew Jordan-Caws) by měl mít aspoň jednoho zodpovědného, spolehlivého rodiče, Cob mě za celou dobu nepřesvědčil o tom, že Frank je pro něj na prvním místě. Přišlo mi, že se ho snaží používat jako zbraň - přesně jak jsem na konci první řady předvídala, že bude - a ty znepokojivé scény s Naomi tomu nasazovaly korunu.

Pravděpodobně nejlepší - a psychicky nejnáročnější - část I Hate Suzie byla vždycky atmosféričnost; není možné ten seriál sledovat a necítit tíhu událostí stejně intenzivně jako Suzie. To se v druhé řadě rozhodně povedlo - jak jsem psala výš, byl to horečnatý sen - vtáhlo mě to způsobem, po kterém jsem vlastně ani netoužila, a ve finále jsem ráda, že to byly jen tři epizody. Po tomto zážitku bych byla upřímně ráda, kdyby byla třetí část, která ukazuje, že Suzie konečně dostala tu pomoc, kterou tak zoufale potřebuje, a věci se pro ni, Franka a Naomi konečně obrací k lepšímu.

Ale uvidíme, u britských věcí člověk s pokračováním opravdu nikdy neví.

I Hate Suzie: Series 1

| Series 1 | Series 2 |
_______

“No-one is coming to rescue you.”

1.01 Shock - 1.02 Denial - 1.03 Fear - 1.04 Shame - 1.05 Bargaining - 1.06 Guilt - 1.07 Anger - 1.08 Acceptance

zdroj: imdb.com

I Hate Suzie mi přistálo na radaru prakticky jen díky mé oblíbené Billie Piper a kromě základní premisy - herečce někdo ukradne a vypustí do světa intimní fotky, což zásadně naruší všechny aspekty jejího života i jeji psychické zdraví - jsem to nijak blíž nezkoumala a ani na to popravdě nezamýšlela koukat teď, kdy nemám moc kapacitu na dramata a nové věci, ale hledala jsem něco s krátkými epizodami na nudu a řekla si, že aspoň zjistím, jestli mě to vůbec zajímá.

Z existence této recenze se dá soudit, že mě to zajímalo a to hodně. Zaprvé je to neuvěřitelně sugestivně natočené - první epizoda konkrétně byla extrémně znepokojující a vyvolala ve mně takovou úzkost, že jsem si chvíli myslela, že to přece jen nedám. Další epizody už nebyly tak klaustrofobní a do jisté míry odlehčené neskutečným černým humorem, takže jsem je zvládala líp, ale ta sugestivnost a znepokojivost se z toho nevytratila.

Zadruhé nebyla hlavní hrdinka nevinnou obětí - nerealistickou čestnou ženou, která dělá všechno dobře - ale skutečnou ženou s hříchy, které byly nemilosrdně vytažené na světlo a vystavily ji veřejnému lynčování. Suziin charakter na povrchu svádí vidět to, co se jí stalo, minimálně jako jakousi poetickou spravedlnost (pokud jí to vyloženě nepřát), ale příběh, který těch deset epizod servíruje, dělá hrozně složité vidět to takhle černobíle, a to aniž by Suzie omlouval, infantilizoval a přehazoval zodpovědnost za její činy na ostatní.

(O tom přesně mluvím, když říkám, že chci v televizi a ve filmech vidět reálné ženy - nemusí to být ženy, se kterými souhlasím, stačí ženy komplikované, chybující a plastické, u kterých musím při vytváření názoru vážit různé aspekty a trénovat empatii a solidaritu, což je bohužel něco, co nám (a tím myslím hlavně nám ženám) obecně při posuzování ostatních žen - ať už skutečných nebo fiktivních - chybí.)

Neskutečná sugestivnost série, o které jsem mluvila výš, plynula především od hereckého umu Billie Piper (Suzie), která je naprostým mistrem v zachycování emocionální rozpolcenosti a zprostředkování uvěřitelných, lidsky vyhrocených reakcí. Celá série byl její herecký koncert, ale v teprve v Acceptance mě pro Suzie skutečně bolelo srdce. Nejsem jeden z těch lidí, kteří si myslí, že je nevěra kdy správným nebo ospravedlnitelným řešením, naopak se mi otevírá kudla v kapse pokaždé, když to někdo "řešením" vůbec nazve, ale existují situace, kdy se nedokážu přimět nevěrníky typu Suzie soudit stejně tvrdě jako sériové nevěrníky, protože chápu, že jejich chování je víc produkt psychického nezdraví než pokřiveného světonázoru, sobectví a chybějící disciplíny.

Samozřejmě to není žádná omluva ani zlehčování podobného chování, dospělý člověk by měl být schopný si svoje komplexy vyřešit a zahojit se dřív, než se dostane do situace, kdy bude jeho chování zraňovat ty, za které si vzal zodpovědnost (především děti), ale stejně tak si myslím, že bychom měli umět poznat, kdy dát ruce pryč od amorálně jednajícího člověka a kdy naopak nabídnout pomocnou ruku nebo aspoň nepřitěžovat přemoudřelými řečmi z té morální výše, na které sami sebe vidíme. Tohle je podle mě jedna z nich.

Mojí druhou nejoblíbenější postavou byla samozřejmě Naomi (Leila Farzad) se všemi svými silnými feministickými názory i nekompromisním přístupem k řešení problémů, byla absolutní BAMF, byť stejně jako Suzie zdaleka ne dokonalá. Od začátku bylo jasné, že je její vztah se Suzie vzhledem k její historii poněkud toxický, a tak nějak jsem tušila, kam to spěje, takže konec mě ani nijak zvlášť nerozesmutnil, protože jsem Naomi úplně chápala. Její vlastní zápletka byla skvělá a velmi relevantní snad pro každou z nás ("I feel like my whole life, I've just... I've seen everything from other people's points of view and I've never asked myself, what do I want? I've asked myself what you wanted and I've responded to it. But that's...that's not giving. That's hiding. You know?") a snad to jediné, co mě skutečně mrzelo je, že vlastně se Suzie uvažovaly naprosto stejně, akorát Suzie byla prostě příliš zasekaná, sebestředná a navyklá na to, že se Naomi jako její agent stará o její potřeby, že jako přítel absolutně selhala a to, co jejich přátelství mohlo posílit, je místo toho rozdělilo.

Na Cobovi (Daniel Ings) bylo od začátku cosi neurčitého, co mi ho zprotivilo hned v prvních minutách, ale na co jsem nebyla schopná ukázat prstem. Snažila jsem se ho pochopit a vcítit se do jeho situace, ale hrozně mě dráždila jeho afektovaná velkorysost střídaná s agresivními výlevy, ze které jsem měla spíš pocit, že situace využívá k nabrání jakési morální moci nad Suzie místo, aby na ni autenticky reagoval, možná vyhledal toho psychologa, kterého Suzie tak povýšeně vnucoval, a skutečně se věnoval tomu dítěti, které celou otřesnou situaci pasivně přijímalo, místo aby ho využíval jako další munici proti Suzie.

Byla to ale až Naomina averze k němu a Frankova zjevná preference matky, které mě přinutily myslet si, že Cobovo chování není způsobené tou nezáviděníhodnou a ponižující situací, ve které se ocitl, ale je pro něj naopak zcela typické, a každá další epizoda mi tu domněnku jen potvrdila. Nebudu tvrdit, že se k němu Suzie nechovala naprosto otřesně, ale jsem přesvědčená o tom, že ten vztah byl nefunkční a toxický dávno před její nevěrou a Cobovo chování v tom hrálo velkou roli. Není žádným tajemstvím, že sladkým slovíčkům o lásce a laciným milostným gestům Carterů a jim podobných propadají především ženy, které jsou zvyklé na srážení, gaslightování a zesměšňování od svých partnerů.

Co se týče vedlejších postav, Carter (Nathaniel Martello-White) byl podobně odpudivým materiálem jako Cob a Genevieve (Katrine De Candole) mi bylo upřímně líto. Nejvíc mě ale zasahoval osud chudáka Franka (Matthew Jordan-Caws), který měl jako neslyšící dítě slyšících rodičů naloženo už před začátkem seriálu, takže přičíst k tomu matku, která je psychicky naprosto v háji a neví, kde začít s nápravou (a upřímně si většinu epizod ani pořádně neuvědomuje, co všechno musí napravit), a otce, který nevypadá, že by o něj jevil zvláštní zájem jindy než ve chvíli, kdy potřebuje dokázat, že je ten lepší rodič, nebo ho použít jako morální štít proti amorální ženě, je nářez v každém věku pro jakékoliv dítě, natož tak pro takhle mladého kluka.

Seriál končil zcela otevřeně, ale nemyslím si, že nutně počítali s pokračováním, epizody jsou pojmenované podle fází krizové reakce a jelikož končí přijetím situace, dá se tušit, že to bylo míněno jako závěr. Nejsem si ani jistá, že bych vzhledem ke Cobovu postoji a jeho tendencím využívat vlastní dítě k emocionální manipulaci další řadu nervově zvládla. Co by mě ale hodně zajímalo je celá situace z Cobova pohledu - hrozně nerada bych mu křivdila, protože se mi příčí démonizovat podváděného za účelem vyzvednutí nevěrníka, ale tak, jak byl děj postaven, z něj mám špatný pocit a zajímalo by mě, jestli je to jenom moje předpojatost nebo správně naladěné instinkty.

Každopádně jak je patrné z recenze, I Hate Suzie se mi opravdu líbilo. Nestává se často, že se autoři pustí do takto komplikované a do jisté míry kontroverzní látky s morálně šedivými postavami a podaří se jim příběh odvyprávět bez pádu do schématičnosti a moralizování, a tady se to povedlo. Série provokuje k zamyšlení nad věcmi, které bychom radši viděli černobíle, a nutí diváka otevřít se té nepříjemné pravdě, že ne všichni křesťané v aréně jsou svatí, jak si rádi myslíme.

Můžu vřele doporučit.