Christopher Isherwood: A Single Man (1964)

“You see, Kenny, there are some things you don’t even know you know, until you’re asked.”

zdroj: theasylum.files.wordpress.com

A Single Man mám rozečtené pravděpodobně od chvíle, kdy jsem před devíti lety viděla Fordův film. Tehdy jsem se ale dovřela jen k e-book verzi, kterou jsem nebyla schopná za celou tu dobu přečíst, takže na to došlo až teď, když jsem si teď konečně pořídila papírovou kopii. (Takto to mám mimochodem se vším, jakmile to nemám fyzicky v ruce, nepřečtu to, a už se ani nesnažím, protože čtení knížek je patrně jediná chvíle, kdy skutečně přestávám civět na obrazovky a do displejů. Patří to nějak k recenzi? Ne, ale už jsem to sem napsala. Takže.)

Od Isherwooda jsem předtím přečetla jen Goodbye to Berlin (bezpochyby jako náplast za A Single Man) a abych pravdu řekla, moc jsem si z jeho stylu nepamatovala, takže jsem ke knížce přistupovala jako k něčemu, co by se mi mohlo líbit, protože se mi kdysi dávno líbil film. Těžko říct, jestli to byla právě absence jakýchkoliv očekávání nebo kvalita knížky, ale zhltla jsem ji za dva večery a po hodně dlouhé době jsem si u čtení říkala, že právě takhle bych chtěla umět psát.

Příběh je jeden z těch, které pokrývají extrémně krátký časový úsek (v tomto případě jeden den), ale jsou natolik prosycené myšlenkami a hlavně pocity, že si to čtenář uvědomí až někde v závěru a nechce se tomu věřit. Sama jsem se přistihla, jak jsem si po dočtení tu knížku znovu přehrála v hlavě, jako bych se chtěla ujistit, že to takto skutečně proběhlo. Opravdové kouzlo je ale v tom, jak autor přistupuje k Georgeovi, jak ukazuje lichotivé i nelichotivé aspekty jeho osobnosti a konkrétní chování, aniž by sám posuzoval, ale jak zároveň nechává George pozastavovat se sám nad sebou. George není koncept ani myšlenka, je velmi akutně lidský, a čtenář ani tak nečte jako ho pozoruje, což je prostě super.

To ale nutně neznamená, že mi George byl sympatický, naopak; některé jeho postoje a jeho chování především k ženám v jeho životě nebyly úplně příjemné ke čtení, a obecně byl představený jako hodně intelektuální, polarizující osobnost, což mě vede k domněnce, že ho Isherwood ani nezamýšlel udělat nijak zvlášť sympatického. Právě tím si mě podle mě ta knížka získala nejvíc; vytvářet lidské a možná i ne dvakrát sympatické postavy tak, aby s nimi čtenář stejně chtěl trávit od začátku až do konce knihy, je můj cíl.

Obecně je A Single Man studie člověka, který přišel o velký kus svého života a teď neví, co se sebou, a je napsaná tak dokonale sugestivně, že prostě funguje, byť se tam z hlediska tradičního děje prakticky nic nestane. Jediné, co bych vytknula, je ten konec - je poměrně prudký, pocitově je to spíš jako konec kapitoly než knihy, chybí tomu ta definitiva a celkově to trochu působí, že to Isherwooda prostě přestalo bavit.

Nevím, jestli je to nutně knížka, ke které se budu vracet jako k některým jiným, na to je asi docela hutná, ale rozhodně jedna z nejlepších, které jsem četla.

“What do they think they’re up to, here? Well, there is the official answer; preparing themselves for life which means a job and security in which to raise children to prepare themselves for life which means a job and security in which. But […] there are still, incredibly enough, quite a few of them who persist in writing poems, novels, plays! Goofy from lack of sleep, they scribble in snatched moments between classes, part-time employment and their married lives. Their brains are dizzy with words as they mop out an operating room, sort mail at post office, fix baby’s bottle, fry hamburgers.
And somewhere, in the midst of their servitude to the must-be, the mad might-be whispers to them to live, know, experience – what?”

“A minority is only thought of as a minority when it constitutes some kind of a threat to the majority, real or imaginary.”

“What’s to prevent the bad being persecuted by the worse? Did all the Christian victims in the arena have to be saints?”

“Jim used to moan and complain and raise hell over a head-cold, a cut finger, a pile. But Jim was lucky at the end; the only time when luck really counts. The truck hit his car just right; he never felt it.”

“Here on the table beside the [hospital] bed is a little paper book, gaudy and cute as a Christmas card: The Stations of the Cross… Ah, but when the road narrows to the width of this bed, when there is nothing in front of you that is known, dare you disdain any guide?”

“What an absurd and universally-accepted bit of nonsense it is, that your best friends must necessarily be the ones who best understand you. As if there weren’t far too much understanding in the world already; above all, that understanding between lovers, celebrated in song and story, which is actually such torture that no two of them can bear it without frequent separations or fights.”

“Feeling guilty’s no reason for staying, or going. The point is, do you want to go? If you want to go, you should go. Never mind anybody else.”