Chvilky (2018)

„Anežko, co potřebujete? Co potřebujete, abyste mohla cítit svoje potřeby?“

zdroj: csfd.cz

FDb. Chvilky mě zaujaly jen, co jsem je na stránkách České televize spatřila, a v tu chvíli jsem se rozhodla, že se na ně nepodívám, protože to vypadalo těžce a na cokoliv zásadního nemám poslední dobou mentální a hlavně emocionální kapacitu. Moje intelektuální část si ale očividně odmítala nechat ujít debut (?) Beaty Parkanové, o které sice nevím vůbec nic, ale vyhledávám filmy psané a/nebo režírované ženami a zdálo se jako hrozná škoda nechat si to ujít. A jsem ráda, že jsem to neudělala.

Chvilky jsou jeden z těch filmů, ze kterých zebe u srdce. Hlavní hrdinka Anežka (Jenovéfa Boková) žije v zajetí touhy se zavděčit svým rodičům a prarodičům a byť proti tomu bezzubě a trochu pubertálně verbálně rebeluje, je v tom tak hluboko, že mimo role dcery a vnučky neví, kdo je a co chce. Tento přístup se samozřejmě promítá do jejího vztahu s muži, s nimiž tráví čas - spíš pro naplnění jejich potřeb než těch vlastních - ve snaze se jim zavděčit a nevyhnutelně je opakovaně zklamaná, protože to, co hledá (a co neumí definovat), v takových vztazích najít nemůže.

Je to jedna z těch postav - vlastně i zápletek, protože děj stojí a je vyprávěn čistě očima Anežky - které si myslím, že jsou naprosto nepochopitelné pro mužské publikum, protože jsou to právě ženy, které jsou buď záměrně nebo zvykově vedené k tomu, aby se primárně starali o blaho ostatních a až v poslední řadě o svoje vlastní a to hlavně, když dojde na rodinu. Nikdo nás neučí říkat ne - a už vůbec "ne" v rámci rodinné hierarchie - naopak je každé naše "ne" vnímané jako sobecké, bezohledné a obecně něco, z čeho je třeba vyrůst.

Anežčina absence hranic, které si v jednání se svými blízkými neumí stanovit, a vůbec celá ta scéna u psychologa pro mě byly bolestivě známé; hluboce jsem s Anežkou soucítila (snad s výjimkou té scény s muzikantem, kde jsem na ni byla vyloženě naštvaná) a skoro až zabolelo, že film končil tak otevřeně, protože jsem jí hrozně přála, aby konečně udělala krok stranou z toho začarovaného kruhu. Zvenčí to totiž vypadá jednoduše - skoro jako by si pasivní a rezignovaná Anežka pomoct nechtěla - ale není lehké učit se umět se za sebe postavit až v dospělosti a v situaci, kdy vás za to budou všichni vaši blízcí nevyhnutelně do větší či menší míry odsuzovat.

Film stál na výkonu Jenovéfy Bokové (která hrála jako o život a v mých očích byla zcela bezchybná), což dávalo všem dalším postavám a jejich představitelům scénu nebo dvě - možná snad s výjimkou Jaroslavy Pokorné (babička), která mě už podruhé tento rok hodně příjemně překvapila - aby předvedli, co umí, a musím uznat, že vybrali opravdu silné obsazení, protože většina se mi nějak vryla do paměti - za všechny Martin Finger jako naprosto dokonalý český tatík, co si nevidí do pusy a netuší, jak tím zraňuje, a Marek Geišberg jako jeden z těch chlápků, kteří se mi tak hnusí, že bych se nejradši svlíkla z kůže, jenom je vidím.

Celkově jsou pro mě Chvilky jeden z těch filmů, které můžou udělat dojem jen v případě, že mezi hlavním hrdinou a divákem existuje nějaká společná zkušenost, a ve chvíli, kdy to spojení existuje, se atmosférou a sugestivními výkony zakousne a nepustí. Za mě hodně dobrý, Beatu Parkanovou si nechám v hledáčku.