 |
| zdroj: csfd.cz |
Jako první bych ráda vypíchla formu; že je film černobílý jsem věděla a to samo o sobě mě tolik neuhranulo, ale ten fakt, že tam chyběla hudba, při sledování udělal víc, než jsem myslela, že to udělá, a krásně podpořil tu atmosféru stísněnosti. Neurčité záběry na krajinu jsou v tomto žánru celkem samozřejmé, ale nepřeháněli to s nimi a byly dobře načasované. Celkově mi co se týče formy vlastně vadila jenom stopáž a zpětný dabing. Co do provedení mi neseděly rvačky, působily trochu ochotnicky, ale jelikož pro mě ten film nedělala akce, nijak zvlášť mi to zážitek nezkazilo.
Hlavním tahákem byl ale samozřejmě příběh; po všech těch knížkách a filmech, které druhou světovou válku popisují tak nějak obšírně a spíš se snaží zasáhnout ta hesla o utlačovaném českém národě, zatímco mlčí o Benešových odsunech a faktu, že komunisté ještě rádi pokračovali v německé práci, vždycky ocením projekt, který spíš popisuje, jak válka vypadá pro normálního člověka, zvlášť v pohraničí. Scénář se neštítil připomenout, jaký podíl na tom všem nesl Beneš a jeho poválečné kroky (jestli bych si něco přála, tak aby se konečně přestal házet do jednoho pytle s Masarykem a Havlem, protože ačkoliv všichni byli jenom lidi a nemá smysl idealizovat nikoho z nich, Benešovo dědictví je mnohem rozporuplnější než dědictví těch dvou), že byť si chceme myslet, že jsme ta spravedlivá oběť, byli jsme a jsme schopní naprosto stejných sraček jako kdokoliv jiný a často nás od toho dělí jen příležitost a pocit beztrestnosti.
V průběhu sledování mě ale nejvíc bavilo, že byť byl film černobílý, jeho postavy rozhodně nebyly. Bylo jich ale tolik, že ne všechny dostaly stejný prostor, a některé působily spíš jako ilustrace případného lidského osudu v daných parametrech než pořádně prožitá role. Ten omezený prostor se trochu podepsal i na manželech Veberových, které jsem podle plakátu chápala jako hlavní postavy, ale při sledování jsem to tak nevnímala. Nebudu lhát, že Stanislav Majer (Karel) nebyl jeden z důvodů, proč jsem o filmu vůbec věděla, a jako obvykle nezklamal; Karel stál rozkročený na rodné hroudě mezi manželkou a sestrou neschopný se hnout, ošklivě za to zaplatil a vlastně mi ho bylo za to přizdisráčství celý film líto.
Kdo mě z obsazení ale zaujal nejvíc, byla Magdalena Borová (Marie), jejíž Marie byla většinu filmu submisivní, ale navzdory tomu oplývala neskutečnou výdrží a silou; takovou ženskou postavu, která svou sílu neprojevuje tím tradičně maskulinním způsobem, umím vždycky ocenit. (Byť kdybych tak jako ona cítila nebezpečí, měla malé dítě a tvrdohlavého manžela, který nejen že odmítá odejít do bezpečí, ale ještě na mě zvyšuje hlas ve prospěch své sestry, nezůstala bych. Vím, že tohle je jedna z těch situací, kde se mluví, dokud člověk v té situaci není, ale jsem přesvědčená, že ve chvíli, kdy přijde na svět dítě, má loajalita k němu přednost před loajalitou k partnerovi, a přes to nejede vlak, na druhou stranu nejsem věřící a nežiju v době, kdy byl rozvod tabu.)
Ostatní postavy byla typická snůška prospěchářů, hajzlíků, kteří měli štěstí s amnestií, roky týraných lidí, kteří přičichnou k moci a nemůžou se jí nabažit, a těch co sedí, čumí a myslí si, že když sami nic nedělají, tak jsou nevinní. Z nich bych vypíchla prakticky jen Martu (Barbora Poláková), jejíž největší zločin byla víra v propagandu a blbé kecy, protože tak nějak symbolizovala všechny ty ženy, co si válku šeredně odskákaly a nikdo se jich neptal, jestli kolaborovaly nebo nedostaly na výběr, plus Barbora Poláková v dramatické roli je vždycky slast. Druhým zajímavým exemplářem byl Pachl (Csongor Kassai), který zase krásně ilustroval, že i odbojáři a lidi, co přežili koncentrák, jsou pořád jenom lidi, nic víc, nic míň.
Celkově je Krajina ve stínu je podle mě působivý film, ale působí trochu nedotaženým dojmem a jsem ráda, že jsem na něj nešla do kina.