Irena Dousková: Goldstein píše dceři (1997)

„Život není tak těžký, protože má tu báječnou vlastnost, že uplyne. A všechno se promění v něco sladkého, nostalgického, úsměvného.“

zdroj: kosmas.cz

Další úlovek z katalogu e-booků MLP a jeden z těch, u kterých jsem si od začátku do konce opakovala, co to zase čtu. Epistolární romány (byť v tomto případě to byla možná spíš novela) mám docela ráda, líbí se mi ta možnost interpretovat si postavy, se kterými nebo o kterých si pisatel píše, a události, na které reaguje, z těch střípků informací v dopisech, a baví mě, že je to v podstatě ten nejnespolehlivější vypravěč, který existuje. Má to ale tu nevýhodu, že pokud je hlavní postava nesnesitelná, žádná vedlejší to nevynahradí, protože všechno se interpretuje přes optiku té hlavní.

A Goldstein byl skutečně nesnesitelný. Napřed se mi líbil fakt, že hlavní postava byl žid, který přežil koncentrák, emigroval do Izraele víc aby utekl přes všemi těmi ženami, kterým zahýbal, a zodpovědností za čerstvou dceru, a celé to podává jako nějakou nevyhnutelnou věc, ve které vlastně vůbec neměl na výběr. Mám ráda, když se vezme postava s minulostí, která ji definuje a hlavně škatulkuje jako tu spravedlivou oběť, a ukáže se nejen celý život, který po tom traumatu měla, ale hlavně, že ji to nezbavilo negativních vlastností. Co nemám ráda jsou chlapi, kteří sexualizují všechno, co vidí, a co úplně nesnážím jsou chlapi, co sexualizují vlastní děti.

Ten fakt, že měl Goldstein pocit, že mu jeho dcera, kterou v půl roce opustil a práskl do bot za hranice, po víc jak dvaceti letech absolutního nezájmu z jeho strany dluží lásku, zájem nebo pozornost pokaždé, když si pískne, bych ještě strávila, nakonec ten člověk očividně neměl sebereflexi v povaze. Jeho věčné narážky na vzhled dcery, její sexuální život, užívání jazyka obvykle spojeného s milostným vztahem, psaní o zírání dceři o výstřihu a později o snech, že ho kojí, na mě už ovšem bylo moc. Postupně jsem ho začala nesnášet a těšit se, až ta knížka skončí, ale když jsem skutečně došla na konec, musela jsem se smát - jenom Irena Dousková ukončí knížku tohoto ražení dopisem čerstvě narozené vnučce, ve kterém Goldstein vyhrožuje, že jí bude vyprávět o ženách a tělesné lásce.

Kolem a kolem se mi moc líbila forma, řemeslně to bylo opět napsané skvěle, a obsah byl krásně sugestivně nepříjemný, nicméně tak efektivní, že znovu už to číst nebudu.

„Kdyby snad někdo zabloudil,
kdyby mu něco kroky spletlo,
hořelo pro něj bílé světlo,
až jenom popel, popel zbyl.“

„Tak, z čeho člověk vlastně žije?
Z modrého květu fantazie
všechno jsou sny a představy…

„Lásko,
to člověk čeká pokorný jak dítě,
až mu tě život nadělí
Když tě pak potká – nevidí tě
A tím jste spolu skončili
Ty utečeš mu jako koník,
který se nikdy nevrací,
kterého víckrát nedohoní,
přestože byl jen houpací.“