 |
| zdroj: hostbrno.cz |
Druhým důvodem, proč mě to zase tolik nebavilo, byla Anežka. Ve většině knížky vystupuje hlavně jako vypravěč, u kterého nevíme víc, než čí je dítě, než se sama v ději narodí, a pak mi byla relativně nesympatická. Navzdory (nebo možná díky) jejím úzkostem a depresivním náladám, ve kterých se vidím, jsem si k ní za celou dobu nenašla cestu. Bavit mě začala až při těch eskapádách s STB, to z ní udělalo míň raněnou srnu a víc někoho, kdo je strůjcem svého osudu, a ke konci se mi hodně líbila její sebereflexe, ale celkově mě vlastně spíš rozčilovala.
U dalších dvou hlavních ženských postav, Anežčiny babičky Anny a matky Alžběty, to bylo něco jiného, hlavně protože o Anně jsem se za celou dobu nedozvěděla víc, než že byla křehce krásná, tvrdohlavá a dědeček ji moc miloval, což... není moc, ale jelikož zemřela před Anežčiným narozením a Anežka o ní tudíž mohla mít informace jen od matky, jsem jim to ochotná odpustit. (Byť jak věděla o dědečkových sexuálních zkušenostech, popřípadě jestli to byla součást její ich-formy, se asi nikdy nedozvím.) Alžběta mě ale bavila hodně, asi kvůli své komplikované povaze a odhodlání, které se četlo mnohem líp než Anežčina pasivita; v tomto byl mezi matkou (a vlastně i babičkou) a dcerou fantastický kontrast a jsem si jistá, že byl zcela záměrný.
Hrozně se mi líbilo, jak efektivně byly vykreslené ostatní postavy kolem těch hlavních; jak Boženka, tak Královi byli skvělí a navzdory té ich-formě jsem měla pocit, že mám dost informací, abych si na ně udělala názor, takže jsem jejich osudy ve finále prožívala stejně jako postavy hlavních postav. V neposlední řadě má knížka plus i za to, jak nakládá s historickými událostmi, které se kolem postav dějí a ovlivňují jejich životy. Čistě ve stylu Aleny Mornštajnové v tom není žádný patos, naopak to pěkně ilustruje ten rozpor v tom, jak se historie prezentuje a jak ji normální lidi v ní žijící skutečně prožívají, byť si to do jisté míry jen domýšlíme.
Závěrem chci říct, že Slepá mapa podle mě není ani náhodou špatná knížka, naopak je minimálně stejně dobře řemeslně napsaná jako ty předchozí a byť mám výhrady k formě, obsahově vybrané téma zpracovává skvěle (byť ten konec s nebem to trošku zkazil, ale tam to pro mě paradoxně zachraňovala ta ich-forma). Působila na mě ale trochu hutně, byť styl psaní jako takový hutný není, a ačkoliv mě bavila, měla jsem chvílemi pocit, že snad neskončí. Kdybych měla Alenu Mornštajnovou někomu doporučit, Slepou mapou asi nezačnu.
„Dávno pochopila, že od života dostane jenom to, co si vybojuje, a rázně kráčela od jedné bitvy ke druhé.“
„Byla přesvědčená, že kdyby kdokoli věděl, co si myslí, ztratila by kus sama sebe.“
„Po nikom jsem nezdědila to jedinou věc, kterou měli všichni společnou a kterou považuji za nejdůležitější: lásku k životu. Nikdy jsem nepochopila, proč jsem na světě, jaký má smysl být, dýchat, vnímat, milovat a trpět, když život stejně jednou skončí a člověk se ponoří do temnoty, z niž před lety vzešel. Pokud jde o mě, s radostí bych si epizodku svého života odpustila a setrvala v bezbolestné temnotě věčnosti.“
„Jenže já neumím být nikdy jenom šťastná, a tak jsem se současně děsila toho, co přijde, protože jsem věděla, že moje štěstí nemůže trvat věčně.“
„Jednou vypuštěné zlo už žije dál svým vlastním životem.“
„Žít se musí umět, ale já jsem se to nikdy nenaučila. Nešikovně klopýtám o dny a týdny a přemýšlím, jestli má cenu jít dál.“