Irena Dousková: Doktor Kott přemítá (2002)

„Beztvará hmota bezdůvodné melancholie na sebe pomalu začala brát podobu dvou zsinalých tváří – nenaplněného příslibu a promarněné příležitosti.“

zdroj: kosmas.cz

K Ireně Douskové jsem se roky zpátky dostala přes Hrdého Budžese, zůstala u pár dalších knížek namátkou nalezených v knihovně a pak na ni na nějakou dobu zapomněla, než jsem procházela ten kouzelný katalog e-booků MLP a našla pár dalších kousků. O Doktor Kott přemítá jsem dopředu nevěděla vůbec nic, ale potěšilo mě, že je to sbírka povídek (nějak jsem poslední dobou vyhladovělá po povídkách) a docela jsem si ji užila. (Jsem nicméně ráda, že ten e-book nemá obálku, pod kterou se knížka očividně prodává, protože ta by mě dokonale odradila.)

Doktor Kott přemítá byla taková introspekce do duše jednoho z těch mamlasů, kteří se nejvíc diví, když nevyhnutelně končí rozvedení, a zaručeně za to může ta jejich stará kráva; Alice mi upřímně zlomila srdce, ani přes tu kurzívu jsem to nečekala a zapůsobilo to; Cestou do Slávie byl ohraný vtip (byť možná s ním Dousková přišla), nicméně perfektní charakterizace, gradace a celkově jsem se v Sylvě bohužel trochu viděla; a Na Čulíka byl přesně ten typ povídky na způsob Chvilky pro tebe, které nemám ráda.

Svatba mě nutila litovat Pavlínu a zároveň jí toužit říct, ať se nevdává nejen za těhle okolností, ale hlavně ne za toho chlapa, který jí jasně ukazuje, že ji nepodrží, už před svatbou; Francouzská ryba krásně vystihovala typy lidí, co mají číslo na váze místo osobnosti, ale ten ovar bych si ani tak nedala; Úchyl byl Na Čulíka a pro mě tedy nic moc, byť Filipa mi bylo líto; a Easy Way mě neskutečně bavilo, Tumáš a Sumýš byli za moc, ale nedalo se ubránit určitému stísněnému pocitu ze závěru a vlastně bohužel docela časté ženské zkušenosti.

Boban se vrací ve mně nic moc nenechalo; Zdroj čisté radosti mě bavil tím, že ta nadrženost z toho úplně sálala, ale ne vulgárním nebo explicitním způsobem, nicméně bavilo mě to spíš řemeslně než dějově; a Rozhovor mi zlomil srdce stejně jako Alice. Celkově se povídku od povídky střídal cynický nadhled s kousavou poťouchlostí vůči postavám, což mě hodně bavilo, a celkově měla sbírka víc dobrých než špatných kousků. Za mě dobrý.

„Přese všechno, když o tom mluvila nebo dokonce jen přemýšlela, ještě pořád měla tendenci ty věci odosobňovat a tím je zdánlivě zbavovat bolestivosti. „Stalo se.“ Blbost. Mirek se rozhod, Mirek udělal. Hovno „stalo se“. Vlastně ani to hovno se nestane, i za tím hovnem musí někdo bejt.“ - Alice

„Je to důležité, pomyslel si. Musí tu přece být někdo nebo aspoň něco, co nás postupně a nenápadně zbaví vlastní vůle, něco, co nám otupí paměť, rozostří zrak, zpomalí tep, a pak už jen s docela malou bdělostí, omámené tak, že nás ani nenapadne se ptát, co a proč se to s námi děje, natož se bránit, nás převede na druhý břeh.“ - Boban se vrací