Karel Čapek: Bílá nemoc (1937)

„Teprve krev padlých dělá z kusu země vlast.“

zdroj: databazeknih.cz

Když jsem v dubnu začínala načítat Čapka, ani ve snu by mě nanapadlo, že to budou právě jeho hry, co mě nakonec bude bavit nejvíc a to říkám i přesto, že Válka s Mloky se mi vlastně dost líbila a R.U.R. jsem naopak zas tak vysoko nehodnotila (byť kdybych ho četla mezi prvními, dopadl by dost možná mnohem líp), takže je to možná tím, že to mám přečtené hodně rychle. Tím zbytečným úvodem jsem chtěla říct, že Bílá nemoc se mi překvapivě líbila.

Jak už jsem tady zmiňovala na začátku této cesty, o Čapkově tvorbě mám velmi hrubé, středoškolskými osnovami formované povědomí, takže byť jsem věděla, o čem to je a v jaké dějinné době ta hra vznikala, detaily jsem neznala a byla jsem docela překvapená. Zatímco Galén je prakticky spíš dějovým prostředkem než postavou a jeho "nehumanita v touze po humanitě" nebo jak to vzletně komentuje v předmluvě sám Čapek je pro mě nepoetické nervové zhroucení vlivem stresujícího povolání a PTSD z první světové, Maršál mi přišel jako poměrně zajímavá postava a to ani ne tak svou trajektorií jako spíš tím dramatickým potenciálem, hlavně ke konci.

Konec byl jedna z těch věcí, které jsem měla vyspoilerované, a přesto mě při čtení pálil, a to už něco znamená. Zatímco u R.U.R. jsem měla pocit, že bych to jeviště potřebovala, abych tu hru docenila, tady bych ji chtěla vidět právě protože mě ten text hodně zaujal. Celkově příjemné překvapení.