 |
| zdroj: databazeknih.cz |
O Tichých rocích jsem narozdíl od Hany a Slepé mapy (recenze na cestě) nic neslyšela, takže jsem do toho šla s úplně otevřenou myslí a byla velmi příjemně překvapená. Už roky tady naříkám o přebytku pateticky zpracované druhé světové války, takže fakt, že ji tahle knížka zmínila jen protože v daném časovém úseku nemohla jinak a mnohem víc se soustředila na komunismus očima zapáleného soudruha, mě neskutečně potěšil. Navíc fakt, že byly Svatoplukovy - nebo-li Otcovy - pasáže psané er-formou, pro mě hodně odlehčil tu ich-formu Bohdany - nebo-li Dcery - a celkově to střídání kapitol a pohledů překvapivě fungovalo. Navíc narozdíl od Hany jsem z ich-formy neměla pocit, že by Bohdana sdělovala víc, než mohla vědět, nebo jsem si aspoň nevšimla, takže forma super.
Co se týče děje a postav, ten mě chytil a až do konce nepustil. V závěru knížky jsem trochu chtěla výt; chápu ten otevřený konec, ale stejně mě po tom všem trochu naštval. Svatopluk byl jeden z těch zaťatých lidí, co si myslí, že nikdy změnit názor ukazuje na stálost charakteru a páteř a nikdy nepochopí, že to ukazuje akorát na neschopnost pracovat s novými informacemi a situacemi, a na konci mi ho přes to všechno bylo vlastně docela líto. U Bohdany se mi líbilo hlavně jak byla psaná její němota, původně jsem během čtení měla pocit, že se rozmluvila a to čistě protože na to Alena Mornštajnová opakovaně neupozorňovala a místo toho ji psala jako schopnou komunikovat se svými blízkými, což taky byla, a fakt jsem to ocenila, když mi to došlo, protože zrovna nedávno jsem četla nějaké tipy, jak psát němé lidi s respektem, a tohle přesně odpovídalo.
Na zbytek postav jsem si nějak neudělala názor, ale nijak to nevadilo, protože byly viděné jen očima Svatopluka nebo Bohdany, ve vzácných případech obou, a tím pádem nedostaly šanci se sami prezentovat a bylo by nefér je posuzovat. (Byť mi udělalo radost, když Běla konečně kopla Svatopluka do prdele.) Tempo bylo super, díky tomu střídání pohledů tam nebylo hluché místo, a byť už jsem myslím psala, že Alena Mornštajnová na mě píše chvílemi moc stručně a věcně, už jsem si na to zvykla a u těch těžkých témat to má svoje plus, protože to o dost méně manipuluje čtenáře k reakci, kterou od něj autor chce, a nechá ho to prostě prožít.
Celkově se mi to tak líbilo, že jsem prakticky obratem otevřela Slepou mapu, a myslím, že budu trochu smutná, až to všechno dočtu.
„Na světě je hodně lidí – zvědavých i lhostejných, dobrých i špatných – a já se musím naučit mezi nimi žít, přestože schovat se někam do kouta a jen se dívat by bylo mnohem jednodušší.“
„Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky […] zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes.“
„Najednou začal chápat, že smutek a úzkost z toho, co bylo a co může přijít, člověka sevře a nedovolí mu se nadechnout.“
„[…] To kvůli ní se cítil jako ubohá románová postava, která se omylem ocitla v úplně jiné knize, a protože se za ní stránky zaklaply, nezbylo jí než se smířit s novým příběhem.“