Eliška Krásnohorská: Celínka (1901)

„Duše bez viny je kus nebe.“

zdroj: databazeknih.cz

Celínka je další perla z katalogu MLP a nejsem si jistá, ale trochu doufám, že je to poslední kousek od Elišky Krásnohorské; jako autorka beletrie ani básnířka mi příliš nesedla a mimo fikci se pouštět nehodlám. Celínka byla jedna z těch knížek, která z nějakého důvodu trvá na dětských postavách, přestože je autor/ka neumí psát, a nevyhnutelně ústí ve chvílemi znepokojivou a vyumělkovanou zápletku, která ještě ani nekončí nijak zvláť uspokojivě.

Asi nejhorší na té knížce ale bylo, že mě ze začátku opravdu chytila; Florlino pomalé zjišťování, proč napřed odstrkovaná a později zneužívaná a nenáviděná, mě skutečně zaujalo a začetla jsem se, ale postupně se to rozplizlo do stále stejných zápletek, které se akorát opakovaly v různém věku hrdinek a to jediné, co se na konci dalo vidět pozitivně, tedy že se Florla Lipanských konečně zbaví, bylo zmařeno faktem, že existuje Celínčino štěstí (které jsem v e-book naštěstí nesehnala a antikvariáty kvůli tomu pročesávat nebudu), jehož anotace mi bohatě stačila.

Část mého problému je rozhodně dobová/generační; ta ochota věci strpět z povinnosti a celkově ze sebe dělat rozhožku už se dneska nečte jako ušlechtilá a výsledek čisté duše, ale jako absolutní blbost, a Florla, se kterou měl člověk cítit a obdivovat ji, se jevila jako... no, blbá. Célinka je vykreslovaná jako nevinná oběť matčiných bludů, otcovy slabosti a rozmazlování svého okolí prakticky po celou knížku, ale na konci příběhu jí je čtrnáct, tam by měla být schopná projevit nějakou osobnost. Lipanská byla absolutní psychopat, její manžel kromě slabocha taky srab, ale zároveň snad jediná postava, jejíž jednání bylo otevřené interpretaci - i když možná je to tím, že byl dost na pozadí - všichni ostatní byli buď to nebo ono.

To, s čím jsem měla v knížce ale největší problém, bylo ti malí dospěláci místo dětí, a to především hlavně protože Krásnohorská u nich z nějakého důvodu trvala na milostných zápletkách. Ještě bych to pochopila jako projev vyšinutosti Lipanské, byť její stížnost, že šestiletá Célinka „příliš záhy plete mužům hlavy“ a že je tím její nevinný motýlek „nebezpečný“ (protože samozřejmě dospělé muže je třeba chránít před svody šestiletých dětí) se i tak skousává těžko. Zabředávat ale do toho, že se dvacetiletý kluk "zamiluje" do devítilého děcka, označovat ho jako „provinilce tajnými city hřešící na posvátném míru duše dětské“, který „vzdychá po devítiletém děvčátku“ a pak dotyčného nechat o jedenáct let později požádat Florlu o ruku, protože je do ní stále zamilovaný... Takhle začínají "true crime" YouTube videa. Nejsem si vědoma, že by za života Elišky Krásnohorské bylo normální prznit děti, netuším, odkud se tahle vyšinutá zápletka vzala, příběhově se to mohlo klidně nechat na dobu, kdy bylo Florle dvacet a Célince čtrnáct.

Celkově je Celínka snadno čtivá, ale v tom lepším případě matoucí, v tom horším stejně otravná jako titulní hrdinka.