 |
| zdroj: mestskadivadlaprazska.cz |
S jukebox muzikály se to má tak: pokud neobsahuje písničky, které jsou buď úplně abstraktní nebo neosobně obecné, pak musíte sakra dobře vědět, co děláte, protože „vibes“ vás nezachrání. A Lazarus je toho dobrým příkladem, protože místo děje měl snůšku zmatených pocitů, mezi kterými písně Davida Bowieho, které jsou samy o sobě poměrně specifické příběhy (samozřejmě ne všechny, ale velká část vybraných), působily jako pěst na oko (viz Life on Mars? nebo Changes).
Nic z toho ale nemůžu vyčítat české verzi představení (s výjimkou Life on Mars?), protože co jsem tak gůglila, podobné pocity, jaké jsem po shlédnutí muzikálu měla já, provázely i americkou a britskou verzi muzikálu. Symbolika a abstrakce jsou fajn, ale muzikál jako žánr potřebuje děj s fungující vnitřní logikou a motivací postav, a to tady prostě nebylo. Část mohla být způsobená tím, že jsem neviděla The Man Who Fell to Earth, na který Lazarus úzce navazuje, ale nemyslím, že by to dvakrát pomohlo, protože a) Marley děj stručně shrne, a b) postavy jako Elly, jejíž příběh odejde do ztracena, a Ben a Maemi, jejichž funkci pořád nechápu, ve filmu vůbec nebyly.
Co se týče české verze obecně, z obsazení jsem byla celkem nadšená: všichni, kdo zpívali naživo, to dělali s neuvěřitelnou silou a chutí, takže jsem občas se výškách měla husí kůži. Newton (upřímně nevím, jestli to byl Igor Orozovič nebo Ondřej Ruml) se mi líbil hlavně v úvodní scéně (Lazarus) – zpívat a „lézt“ po zdech nemohlo být jednoduché – Nina Horáková (Elly) měla skvělý moment s Always Crashing in the Same Car a Erika Stárková (Marley) se mi čistě herecky líbila nejvíc, ačkoliv při zpěvu jsem jí trochu hůř rozuměla a volbu interpretace Life on Mars?, která neseděla k písničce samotné ani ději muzikálu, absolutně nechápu. Pavol Smolárik (Valentine) byl fantastický creep, díky čemuž mě ještě víc mrzelo, že jeho postava byla suverénně nejslabším článkem příběhu.
Mám slabost pro minimalistické kulisy, takže se scénou jsem byla absolutně spokojená, a povětšinou se mi líbily i kostýmy, byť ta „Sia“ paruka pro dívky byla podivná volba – hlavně protože Marleyiny vlasy nebyly „mousy“ v žádném významu toho slova (což bych přešla, kdyby na ně Marley v dané části písničky významně neupozornila). Zvlášť hodně se mi líbilo, jak z kulis při každém Valentinově nástupu vylézaly Stíny, bylo to správně stísňující a evokativní, výborná volba. Hodně mi ale vadily ty tvrdé přechody mezi českými dialogy a anglickými písničkami – nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale fungovalo by to líp, kdyby byly písničky přeložené – takhle to působilo trochu ochotnicky.
Celkově je Lazarus muzikál pro lidi, co viděli (a milují) The Man Who Fell to Earth, nebo pro lidi, co nekriticky milují Davida Bowieho v jakékoliv podobě. Pro milovníky muzikálu jako žánru (a dotažených příběhů) to podle mě není.