Avanti! (1972)

Permesso?

zdroj: imdb.com

IMDb. Avanti! jsem shlédla na doporučení a musím říct, že jsem byla hodně překvapená. Čekala jsem bláznivou komedii natočenou příznačně pro sedmdesátá léta v Americe a dostala jsem lehce zasněné, reálně laděné úsměvné drama z prostřední slunné Itálie. Ač to bylo až na hlavní postavy víceméně složené ze šablonovitých postaviček a národnostních předsudků, fungovalo to velmi dobře.

Film volil klasickou šablonu dvou lidí osudem svedených na jednoh místo, z nichž jeden bručí a ten druhý má tolik rozumu, aby pokrčil rameny a užil si to. Jack Lemmon (Wendell Armbruster) bručel vskutku na výbornou, ale líbil se mi jeho faktický tón řeči a to postupné tání, které se mu dělo. Juliet Mills (Pamela Piggott) hrála dokonalou neřízenou střelu. Mám tento typ postav hodně ráda, ale tahle měla navíc k té Holywoodem předepsané roztomilé šílenosti kolem sebe závoj jakéhosi reálného trápení. Její příběh to ale tak nějak vysvětlil, takže jsem ji na konci milovala. (Jen upřímně doufám, že se celý její život nebude nakonec točit jen kolem každoročního měsíce v Itálii, bylo by mi jí hrozně líto.)

Nejvíc mě ale patrně bavil Carlucci (Clive Revill), který měl pod palcem jak hotel tak jeho hosty, všude měl nějakou rodinu a uměl by se vykecat i z posledního soudu. Scénář pro něj měl nejlepší hlášky, především díky němu jsem se u filmu smála nahlas. Jestliže Armbruster musel plavat nahý jen v černých ponožkách, aby pak Carlucci mohl pronést, "There is just one thing that puzzled me. The black socks... Is it because you are in mourning?", stálo to za to. Ovšem bez kontextu to nefunguje, prostě si to pusťte. Tak.