Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Hundraäringen som klev ut genom fönstret och försvan, 2009)

zdroj: wolfdraven.eu

Knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel minimálně poslední dobou obklopoval velký hype, takže jsem si ji zarezervovala v knihovně a už po pouhých čtyřech měsících jsem si ji mohla vyzvednout. Na začátku mě knížka opravdu chytla, zamilovala jsem se do stylu, jakým byla napsaná, a kdyby se po celou dobu odehrávala jen v přítomnosti, pravděpodobně si maximálně řeknu, že na konci fakt všichni nemuseli být kamarádi, ale pokrčím nad tím rameny, protože se mi to vlastně líbilo.

Z té historické části jsem ale rozpačitá. Především mě neskutečně vyčerpávala; u třetího amerického prezidenta se mi chtělo skučet a myslela jsem, že to snad neskončí. Allan Karlsson je takový Forrest Gump, kdyby byl Forrest ochlasta místo slaboduchého a kdyby ovlivňoval historii tím, že je ignorant a ne tím, že se tam prostě jen v tu dobu vyskytl. Ta historie od Allanova narození po současnst, která se současným dějem téměř vůbec nesouvisela, by byla snesitelná a vlastně i vtipná, kdyby nebyl Jonasson tak odhodlaný popsat kompletní moderní dějiny a nechat svou postavu přicmrndávat u každého pšouku zaznamenaného v učebnicích dějepisu. Ke konci to dusilo místo toho, aby to bavilo, a musela jsem napřed přečíst retrospektivní části a pak se vrátit k přítomnosti, abych se znovu chytila.

Shrnula bych to takto: současná zápletka od vylezení z okna je výborná, byť na konci už fakt hodně přitažená za vlasy (míněno natolik, že i při celkové přitaženosti zápletky si řeknete, že je konec trochu fraška), historická část baví ze začátku, ale rychle se zají a pak se toho celou věčnost nezbavíte. Jsem ráda, že jsem si to přečetla, ale jako dárek bych ji nikomu nekoupila (byť jsem o tom na začátku uvažovala).