 |
| zdroj: onadnes.cz |
Po ne úplně ideálním zážitku se
Stoletým staříkem bych se asi do dalšího Jonassona nehnala, ale ve vydání, které jsem měla, byly tyto dva romány v jedné knížce a když už jsem to měla půjčené, šla jsem do toho. Zezačátku se mi to dost líbilo, ale pak to stejně jako se
Staříkem šlo z kopce. Nebylo to sice tak hrozné, protože to nemělo dvě různé linie, z nichž jedna neobsahovala celé moderní dějiny. Můj hlavní problém s Jonassonem asi vězí spíš v tom, že zaprvé umí napsat neuvěřitelně otravné postavy, jejichž přítomnost mě vytáčí do neskutečné míry, a zadruhé má obrovský talent věci příšerně nepřirozeně zamotat. Jedna věc je oddalovat vyvrcholení problémy, které z děje logicky vyplývají, a druhá je to uměle protahovat. Ta knížka mě zezačátku bavila, ale prostě se tam až příliš dlouho řešilo jedno a to samé pro mě neuspokojivým způsobem. Navíc jak jsou na konci zase všichni kamarádi jako v předchozí knížce... Klišé obvykle fungují, ale tohle ne. Dočíst to byla poměrně fuška a Jonasson je po dlouhé době první autor, u kterého se mi ulevilo, když jsem jeho knížku dočetla. Každopádně bych
Analfabetku pořád doporučila víc než
Staříka, a další jeho romány určitě přeskočím.
