 |
| zdroj: kosmas.cz |
Jelikož jsem měla napůjčované dost, pokračovala jsem v krasojízdě a přečetla další Irenu Douskovou. Přiznám se, že jsem byla ráda, že tohle jsou jenom povídky, protože jsem se popravdě moc nechytala. Možná jsem málo židovka - resp. nejsem vůbec - a nemůžu to pochopit, možná mě jenom šíleně iritovalo, že všechny ty povídky byly tak hrozně pesimistické. A nebylo to jenom o tom, že končily smutně - všechny byly zcela zjevně napsané proto, aby vyvolaly smutek, nedospěly k němu přirozeně. Bylo to z toho trochu cítit a lehce mi to vadilo, přiznám se. Jelikož jsem knížku zase vrátila předtím, než jsem napsala toto, neřeknu názvy, ale docela se mi líbila ta s chlapcem a mořem (tuším hned první) a pak ta s "poběhlicí" a smilnícím židem. Víc si jich ani skoro nepamatuju, takže to taky asi o něčem vypovídá.