_______
Sometimes I feel as though I'm just pretending to be a mother and be a queen, but really I'm an impostor.
I'm just a little girl wearing a crown.
 |
| zdroj: tvseriespage.com |
S oběma přivřenýma očima a oficiálním prohlášením, že mám Victorii (Jenna Coleman) ráda a většinou s ní soucítím, musím říct, že se to točilo trochu dokola. Rozumím tomu, že nebyla neustále stoprocentně šťastná a dalo se čekat, že se bude řešit Albertovo (Tom Hughes) ego, ale neustále dokola propírat, jak ji užírá být královnou, mě začalo rychle nudit. Trochu mě mrzí, že se víc nesoustředili například na fakt, jaký vztah měla k mateřství místo něčeho, se řešilo už v An Ordinary Woman, ale co už.
Začátkem sezóny jsem měla pocit, že jsem Alberta přechválila, protože se velmi rychle začal podobat Philipovi. Nemohla jsem ho vystát prakticky až do The Sins of the Father, během čehož jsem silně uvažovala, že se na zbytek sezóny vybodnu, že mi to za to prostě nestojí. Pak se to ale obrátilo a zase mi vadit přestal, bavit mě ale už nezačal a do konce sezóny mě ještě stihl vytočit. Jeho bratr Ernst je ale jiné kafe, hrozně mě mrzí, že ho tam nebylo víc a do Davida Oakese se pomalu zamilovávám. On a Harriet (Margaret Clunie) mi prostě lámou srdce, protože zatímco Vicbourne nikdy nemělo šanci, tihle dva si myslí, že ji mají.
Popravdě jsem netušila, co dělat s tou obligátní linií s Drummondem (Leo Suter) a Alfredem (Jordan Waller). Je pravda, že jsem si během první řady říkala, že tam překvapivě chybí nějaká homosexuální zápletka, ale tohle mi celé přišlo tak nějak na sílu, byť mě tím koncem zaskočili. (A přiznávám, že se mi líbilo, jak celá ta situace trochu připomínala Vicbourne.) Z Wilhelminy (Bebe Cave) jsem byla nadšená, hodně mě s ní překvapili. Vévodkyně z Buccleuchu (Diana Rigg) byla sice míněná jako komická postavička, ale i tak byla jediným světlým momentem The Sins of the Father a vlastně i The Luxury of Conscience. Zápletka Skerrett (Nell Hudson) mě moc nebrala, s Francatellim (Ferdinand Kingsley) mě prostě ztratili.
Ze všech epizod musím vypíchnout tři: Faith, Hope & Charity, protože jsem netušila, že mi může zlomit srdce i něco mimo Lorda M. Ani mě tak nedostala Victoria a její reakce na Velký irský hladomor jako spíš Traill (Martin Compston), jehož příběh byl skutečně silný. No a pak tu bylo The Green-Eyed Monster a Warp and Weft (říkám jim "Jo!" a "Ne!"). Rufus Sewell předvádí neuvěřitelný výkon a to především ve Warp and Weft. Závěrečné scény mě rozbrečely, hlavně ten poslední záběr na Lorda M. (A myslím si, že Faith, Hope & Charity a Warp and Weft byly celkově i nejsilnější epizody Jenny Coleman.) Každopádně sebrat nám v jedné epizodě i Dashe, i Lorda M...
Finále (The Luxury of Conscience) byl krásný příklad toho, že je celkově těžké nadchnout se pro jakoukoliv zápletku, když dopředu vím, jak to dopadne. Vytočilo mě ale, že Albert konečně odboural posledního člověka, který mu nešel na ruku a o kterého se kromě něj samotného mohla Victoria opřít, což je prostě znepokojivé. Dost mě zarazilo, jak se choval už u smrti Dashe (Lorda M mu vyčítat nebudu, chápu, proč ho neměl rád), ale tahle scéna s ultimátem a zbytečně krutým řešením v situaci, která se dala rozseknout tím, že se dětem najde jiná chůva, mě rozpálila doběla.
Co se týče vánočního speciálu, ke Comfort and Joy jsem přistupovala jako odsouzenec a bylo to přesně takové, jak jsem čekala. Albert měl napilno mezi kňouráním a buzerováním, nic jiného už ani nedělá, a Victoria se sice chvilku cukala, ale nakonec udělala, co chtěli všichni ostatní. S Wilhelminou a Alfredem mě naštvali - jestli není Wilhelmina lesba, je tohle "There's more than one kind of love." zhovadilost, která ji odsoudí k nenaplněnému manželství a v době, ve které žije, bohužel i k nenaplněnému životu. Skerrett a Francatelli mě stále nebavili. Ernst a Harriet boleli, ale jsem ráda, že pravda je konečně venku (a ta postelová scéna byla hot). Sarah / Aina (Zaris-Angel Hator) byla prakticky jediná postava, jejíž příběh jsem nějak prožívala, a byla jsem ráda, že aspoň tentokrát měla happy end.
Popravdě nevím, jak naložím s případnou třetí řadou. Vykašlala bych se na to, ale Daisy Goodwin ještě není s Lordem M hotová. Miluju, co tam Rufus Sewell předvádí, ale upřímně mě to prohlášení spíš děsí než cokoliv jiného. Jsem popravdě ráda, že mám druhou řadu za sebou, a budoucnost bych shrnula asi takto - Rufus Sewell rozhodne. (No pressure.)