28. dubna 2018

Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (2017)

„Snad je lepší ani nežít, když pro sebe nechcete to nejlepší. Budete jen trápit ty, co to pro vás chtějí.“

zdroj: nakladatelstvi.hostbrno.cz
Knížku jsem dostala k narozeninám a měla jsem hroznou radosti, že se mi dostala do rukou nějaká "neprovařená" česká próza (byť ty provařené jsou provařené z dobrého důvodu). Některé povídky se mi líbily hodně, některé byly slabší a jiné trochu o ničem, ale celkově jsem zhltla rychle a s chutí. Závěs měl výbornou pointu; Volání hálek byla jedna z těch slabších; Vůně domova se mi líbila, ale ke konci byla možná až moc doslovná; Kverulant byla jedna z těch, co mi přišly o ničem; Podšívka byla hodně dobrá; Nebezpečí příjezdových cest byl podle mě moc hezky popsaný proces smýšlení týraných žen, čímž pádem byla hodně smutná; Hostel jsem asi vůbec nepochopila; Čubka aneb čas na upřímnost byla skvělá jazykově a stylisticky, myšlenky v tom byly úžasné, ale dějově podle mě kulhala; Bílá zvířata jsou velmi často hluchá bylo sladké, ale moc mě nezaujalo; a Život s dlouhou červenou nití byl podle mě námět, který mnohem lépe funguje v zastřenějších metaforách než takhle napálený na dvou stranách, čistě protože je fakt omletý. Celkově je to podle mě ale povídková sbírka, za kterou bych se nestyděla, a ta knížka je graficky udělaná naprosto nádherně.