Fosse/Verdon (2019)

That's what we do, though, isn't it? We take what hurts and we turn it into a big gag, and we're singing and we're dancing. And the audience, they're yukking it up. They're laughing so hard, they don't realize that all they're laughing at is a person in agony.
A person who's peeled off his own skin.


Life Is a Cabaret - Who's Got the Pain? - Me and My Baby - Glory - Where Am I Going? - All I Care About Is Love - Nowadays - Providence

zdroj: imdb.com

Přiznám se, že Gwen Verdon a Bob Fosse pro mě byla do této mini-série neznámá jména, což je paradoxní vzhledem k tomu, do kolika věcí, které znám a líbily se mi, ti dva zasáhli nebo které vznikly díky nim. Co ale znám dobře je práce Sama Rockwella (Bob Fosse), který mě k tomuto projektu přivedl a který opět nezklamal, byl fenomenální. O celé sérii se to bohužel ale říct nedá.

Už roky zastávám názor, že nelineární vyprávění je za prvé neefektivní v čemkoliv, o co se snaží, což není vždy jasné, a za druhé obvykle dělá děj zmatenější, aniž by do něj cokoliv přineslo. Jedna věc je uplatňovat flashbacky, aby děj propojovaly a vyvolávaly emoce, a druhá je vyprávět něco tak, jak to přijde pod ruku, a mást jak chronologii, tak požitek. Fosse/Verdon byl bohužel ten druhý případ a věčné karty, které určovaly, kde v ději jsme, mě otravovaly.

Z názvu i konceptu jsem tak nějak čekala, že bude minisérie o vztahu těch dvou a o tom, jak je individuálně ovlivňoval, ale celek byl jasně daný a ohraničený délkou života Fosseho a celkově to bylo spíš o tom, jak Fosse ovlivňoval životy ostatních, ale bez toho, aby ukázali, jak na to ti ostatní reagují a jaké to pro ně má důsledky. To je v pořádku s vedlejšími postavami, dokonce je to v případě nechronologického vyprávění žádoucí, ale mrzí mě, že se to nevyhnulo ani tomu, jak byla prezentovaná Gwen (Michelle Williams), na kterou měl být podle mě minimálně stejný důraz. Příběh ale končí Fosseho smrtí a spousta mezníků Gwenina života, které přímo nesouvisí s Bobem, jsou zahrané do autu nebo ignorované. Upřímně jsem doufala, že v současném klimatu se vyhnou tomu, aby to prezentovali jako další ohraný příběh génia a jeho múzy, ale bylo to přesně tak.

Jak jsem na začátku psala, Sam Rockwell byl fenomenální, ale byla to Michelle Williams, kdo mi svým výkonem úplně ustřelil fusky. Její kompletní proměna v Gwen Verdon, která je podle videí, které jsem našla na YT, naprosto přesná, byla ohromující. Ti dva měli zároveň výbornou chemii, takže to nešlo neprožívat s nimi, v tomto ohledu to bylo prostě mimořádně silné.

Líbila se mi Margaret Qualley (Ann Reinking), byla nádherně expresivní a bylo mi jí docela líto. Aya Cash (Joan Simon) se mi líbila taky a Blake Baumgartner (Nicole Fosse) byla hodně super. Evan Handler (Hal Prince) a Santino Fontana (James Henaghan) potěšili.

Soundtrack byl super, ať už hudební podkres jako takový či přezpívané písničky - bylo hodně sympatické, že do toho šli a udělali svoje verze s obsazenými herci, nepoužili jen archivní nahrávky. Na to konto mě hodně potěšili s Cabaret, Mein Herr, I Guess I'll Miss the Man a Razzle Dazzle (to byl celkově nádherný výkon Michelle Williams).

Celkově nemůžu říct, že by mě to vyloženě nebavilo, naopak až na tu chronologii jsem si to užila, ale mimo herecké výkony to nebylo nic omračujícího.

"Your problem is that you learned at a very young age everything is bullshit. Success is bullshit. Love is bullshit. It's all just bullshit. This is the point I'm trying to make.
It's not that the world is bullshit. You are bullshit. So if you are bullshit and they're giving you an award, they must be bullshit, too. You know what I mean?
It's bullshit all the way down."