Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně (2012)

„Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. [...] Lidská víra, víra v cokoliv, ale silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!“

zdroj: databazeknih.cz

Na Žítkovské bohyně jsem se po dočtení Vyhnání Gerty Schnirch těšila natolik, že jsem si tu knížku rovnou koupila. A četla jsem ji na sebe netypicky dlouho - do dvou třetin knížky jsem pokračovala dál spíš jen protože jsem chtěla vědět, o co tam nakonec půjde, než že by mě to vyloženě vtáhlo tak jako Vyhnání Gerty Schnirch.

Kateřina Tučková píše jednoduchou a velmi srozumitelnou češtinou, což znamená nijak zvlášť květnatě, k čemuž normálně moc netíhnu, a tady navíc používala hodně vsuvek v podobě úředních dokumentů a hlášení, až jsem chvílemi měla pocit, že ani nečtu beletrii. Samozřejmě vím, že to bylo důležité k navození atmosféry - a rozhodně to fungovalo - ale k čemu to směřuje jsem byla schopná pochopit až úplně ke konci, kde to už pak šlo hodně ráz na ráz.

Téma bylo hodně zajímavé a bezesporu pořádně podložené a vyzkoumané, ale nějak jsem se nedokázala vcítit do toho osobního propojení Dory se zbytkem příběhu. Hodně to souviselo s tím dějovým vyvážením, o kterém jsem psala výš, ale prostě mi trochu přišlo, že tam vlastně o moc nešlo.

Celkově ale nemůžu říct, že by se mi ta knížka nelíbila, dočetla jsem ji a jsem za to ráda, nicméně když jsem se teď o ní bavila s kamarádkou, nebyla jsem schopná ji doporučit bez výhrad. Každopádně Kateřinu Tučkovou obdivuji a těším se na další knížku.