 |
| zdroj: paseka.cz |
Jozova Hanule mi nicméně přijde jako jedna z nejzajímavějších knížek, které jsem četla, a to především díky tomu, jak popisuje lásku. Vztah mezi Jozou a Eliškou je bez vášně a jakéhokoliv erotického napětí, ale plný jistoty, podpory a běžné denní vřelosti. Samozřejmost, s jakou Joza lásku dává, aniž by ji deklamoval a vystavoval na obdiv okolí, a údiv, s jakým ji Eliška přijímá, nečekaně konfrontovaná s tím, jak měla věci nadefinované a jak se pro ni ve skutečnosti staly, byly dokonale vystižené a přirozené.
Druhá věc, která se mi na tom líbila, byl Joza sám. Už v Želarách je popisovaný jako naivní něžný silák, který není schopný ublížit do té míry, že po něm lidé šlapou, a díky tomu působí slabomyslně. Jozova Hanule tu definici verbálně nevyvrací ani ho neobhajuje, ale v tom, že se do něj Eliška zamiluje pro to, kdo je a čeho je schopen, a čím dál míň si všímá všeho toho, co není, aniž by si ho začala idealizovat, je řečeno úplně všechno.
Výš zmiňovaný konec byl nesmírně krutý - ani tak ne koncem Elišky a Jozy, který jsem si vyspoilerovala, ale velmi jasným koncem faráře, Juliščina a Ženina štěstí, pro které byla jedna vychovaná a bez něj pojde, a které si druhá vydřela navzdory rodině i tradicím, a prakticky koncem všech dalších zmíněných. To, co bylo v Želarách vykresleno bez soudu v dobrém i ve zlém, na konci Jozovy Hanule úplně lehlo popelem a tak dokonale mě to zdeptalo, že už se tam ani nedal aplikovat přístup "dokud to trvalo, bylo to hezký".
Každopádně brilantní knížka a myslím, že s Květou Legátovou jsem ještě neskončila.
„Něco se děje s časem. Neutíká. Jen se protáhne, jako by byl z gumy, a rázem zase smrští. Nejen čas, ale i prostor se chová divně. Tou škvírou, která je na dohled, se neprosmykneme. “
„‚Nedívej se nahoru, dívej se dolů,‘ říkávala babička. Dívám se dolů a dostávám závrať. Zápasím s bludičkou všech zbabělců, s touhou spasit se sebevraždou. Jsou meze snesitelnosti, babičko. Přežít za každou cenu? Stát se hadrem na něčí podlahu?“
„Ticho se mezi námi napínalo jako lano, po němž ani jeden z nás neměl v úmyslu přejít.“
„Se zpupností ignorantů jsme právě vyřešili otázky staré jako lidstvo samo. Vyšplhali jsme na vrcholek pyramidy otazníků, jež po století rostla současně s poznáním. Smysl bytí jsme sfoukli velkolepě: když domyslíme kauzalitu, prožíváme svou vlastní minulost. Už nikdy nepocítím tak bezbřehou, tak drzou svobodu.“
„A jeho oči pokryté prachem! Šedá. Tu barvu nesnáším. Vychytralá polotma. Běločerň, černoběl. Občas se roztrhne a na dně se objeví modrý krystal.“
„Něžnost jako vlastnost je součástí citového bohatství člověka a nemusí se vůbec projevit. Citový projev je ve skutečnosti překonávání bariér.“
„Láska je nejzneváženější slovo v lidském slovníku. Dá se tak nazvat skoro vše. Všechny chtíče, sobecké návyky, závisti, dokonce i nenávist a arogance.“
„‚Proč je mezi lidmi tolik zla!‘ povzdechla jsem si. Nebyla to otázka. Lucka však odpověděla.
‚Protože neumějí žít.‘“
„Co svět světem stojí, plazí se ke kráse. Je nad lidské síly přijímat její čaromoc jako nestoudnou lež. Ono se těžko věří, že přitažlivý mladý muž je hovado a líbezná kráska bestie. Proti hrubostem holých faktů se v nás něco vzpírá. Cítíme se jimi uráženi a zavíráme oči. [...] Co svět světem stojí, plazí se člověk před krásou a není hlouposti, které by pro ni nebyl schopen.“
„Ke všemu je třeba nadání. I ke štěstí.“
„Lucku lze bez výhrad milovat nebo nenávidět. Třeba i střídavě, ale nic mezi tím.“
„Lidstvo se rozpíná jako hlubinná ryba a směřuje vzhůru, aby v mžiku vlastní zkázy spatřilo nebe.“