 |
| zdroj: radio.cz |
Překvapilo mě, že je to sbírka povídek, kde se postavy prolínají a v každé má každý kousek příběhu. V průběhu čtení bylo čím dál těžší odhadnout, co je minulost a současnost, popřípadě v jaké dějinné době se to odehrává, ale s překvapením jsem zjistila, že mi to vůbec nevadí, protože jsem se díky tomu spíš soustředila na příběh, který se vyprávěl, než na to, jak zapadá do celkového obrazu. Hned od začátku mě mátlo množství postav - tušila jsem, že mě čeká vojna, a nepletla jsem se, bylo náročné udržet všechny postavy a jejich vztahy napříč všemi povídkami v hlavě.
Musím říct, že Květa Legátová jako autorka úplně uhranula - její ženské postavy (hlavně Žeňa a Zuzanka) jsou totiž psané neuvěřitelně realisticky a lidsky bez jakékoliv snahy popřít jejich zápory nebo srážet jejich klady ve snaze vyzvednout jednu nad druhou, a díky tomu jsem si tu knížku opravdu užila. Neplatí to pro všechny, ne příběh všech je totiž vyprávěn jejich očima, ale tam, kde to je, je to super.
Velmi těžko se hodnotí jedna povídka po druhé, protože všechno souvisí se vším a žádný příběh není úplný, dokud se to nepřesně všechno, ale nějak to zkusím. U Zrcadla ve větru mi trvalo, než jsem pochopila, kdo je s kým do rodiny a kdo koho zabil, ale nakonec to šlo. Julišky mi bylo hodně líto a skoro mě mrzelo, že nedostala vlastní příběh. Miniatura představila postavu Vratislava Lipky, ale hlavně sestry Isabelu a Andreu, které mi přišly hodně zajímavé. Pravidla hry mě bavila nejmíň díky zahořklému, povýšenému a misogynskému učiteli, který není o nic lepší než ti ožralové a násilníci kolem něj a přesto všechny hrozně přísně soudí. Berou mě všichni čerti, když jsou takové postavy označované jako lidské, protože to chudáci mají těžké, a všichni vesele ignorujeme, že dělají život těžší všem kolem sebe. Zvláštní, že tyhle "lidské postavy" jsou vždycky chlapi.
Jako modrásek se věnovalo Ženě a bylo super, že přišlo hned po Pravidla hry, která byla k Ženě nesmírně krutá. Mít bratra se trochu víc soustředilo na Helenku Bojarovou, která je příkladem lehce otravného děcka, které je ale na světě tak rádo a nebojí se to ukázat, že ho člověk musí respektovat. Zároveň se mi ale zdálo, že tam převládal Vratislav Lipka, který mě zase tak moc nebavil, ale skrz jeho oči byly dobře vidět další osudy ostatních postav. Muž z mlhy byla dokonalá love story a tím pádem doják, ale Zuzanka mě hodně bavila. Rosnička a Barborka pro milého atakovala poslední příběh, který mi vrtal hlavou od Miniatury, a rozřešil záhadu Vratislava Lipky, aniž by ale Lence dal takový prostor, který by se mi byl líbil.
Celkově jsou Želary knížka na víc přečtení a těším se, až si ji pořídím do knihovničky.
„Měl nadání pociťovat štěstí z dostupných maličkostí, jak je to dáno všem tvorům kromě člověka. Prožíval chvíle, jež nic nekalí, kdy dýcháme volně, v dokonalé harmonii se vším, co jako my žije. Nechápal, za čím jiným se lidé ženou, a nebude mu dáno, aby to pochopil do konce života.“
„Usmála se nad svou nenávistí, jež byla nádherně čirá a skvoucí jako šperk. Je zřejmé, že spěje k peklu, ale nezmůže se na nic, jen na hluboké uspokojení.“
„Monotónnost Zuzančiných dnů vzplála sama od sebe jako vatra, s praskotem a šlehy, s krvavým hřebínkem, a spoušť, kterou za sebou zanechala, považovala [...] za spravedlivou daň - v přísně vymezeném čase se jí totiž dostalo výsady stát se královnou světa.“
„Aduše patřila k lidem, kteří po celý život vášnivě vyznávají jedinou pravdu: tu svou. Proto zůstávají po celý život nepochopení. Berou to jako svou přednost. Berou to jako vinu těch druhých.“