Lady Bird (2017)

"Just because something looks ugly doesn't mean it's morally wrong."

zdroj: imdb.com

IMDb. Když Lady Bird pár let zpátky "vylítla", byla docela velký hit, sbírala nominace a ceny a skoro všichni to chválili, takže jsem se tomu logicky vyhnula. Nebyla to ani tak pozérská touha jít proti proudu jako spíš únava materiálu; když je něco všude, začne mi to lézt na nervy a potřebuju klid na to, abych si na to udělala vlastní názor a necítila tlak něco chválit nebo kritizovat. Asi bych na to zapomněla, kdyby Greta Gerwig nepokračovala v krasojízdě, ale takhle jsem si řekla, že začnu od začátku.

Lady Bird (Saoirse Ronan) byla naprosto dokonalá pozérská puberťačka, která je přesvědčená o tom, že jinde mají trávu vždycky zelenější, kteréžto období jsme měli všichni. Já si na to svoje bohužel ještě živě pamatuju. Stejně tak jsem soucítila s její touhou odjet na školu co nejdál, naprosto chápu, proč to potřebovala. Julie (Beanie Feldstein) mi byla hodně sympatická, její zamilovanost byla krásně nevinná, aniž by byla křečovitá nebo podaná výsměšně, což bylo super. Navíc byla celkově napsaná bez použití všech těch klišé, které se oplácaným holkám v tomhle typu filmů přisuzují, a to bylo osvěžující. Celkově jsem hodně příjemně překvapená, že ani jedna z nich ve mně nevyvolávala odpor, který k fiktivním (především americkým) puberťákům normálně cítím.

U Marion (Laurie Metcalf) se povedlo něco naprosto skvělého: postava, která má být obvykle démonizovaná a vnímaná jako ten, kdo není v právu, byla krásně lidská a z pohledu dospělého člověka (byť ne matky) jednala často naprosto pochopitelně. Vývoj a eskalace jejího vztahu s Lady Bird byly nejlepší částí celého filmu a krásně pracovaly i s postavou Larryho (Tracy Letts), který se snažil fungovat jako most a jeho vztah jak se ženou, tak s Lady Bird byl vlastně krásný. Hodně se mi líbilo užití Dannyho (Lucas Hedges) a Kylea (Timothée Chalamet), z nichž jeden ilustroval Birdinu laskavou a soucitnou povahu a druhý její touhu po postavení a uznání, ale ani jeden z nich neodvedl pozornost od ní samé nebo jejího vnitřního vývoje.

Několikrát jsem si stěžovala, že jsem zakrmená příběhy o dospívání nejen amerických chlapců a že mi chybí ženské příběhy psané ženami, takže z toho pohledu byla Lady Bird úplně ideální kousek. Bavilo mě to, sem tam jsem se i zasmála, ačkoliv to bylo víc drama než komedie, a celkový vzhled i pocit z toho filmu ho rozhodně odlišují od obvyklé tvorby toho žánru. I přes to všechno, co jsem napsala výš, ale nemůžu říct, že by mě ten film nějak zvlášť zasáhl. Asi je prostě na čase si přiznat, že příběhy o dospívání obecně nebudou úplně můj žánr.

Za shlédnutí to ale podle mě rozhodně stojí.