zdroj: imdb.com |
Willem Dafoe (Vincent van Gogh) hezky vystihl van Goghovu jinakost a do jisté míry i omšelost, ale tam to tak nějak končilo. Přišel mi víc vyšinutý než emocionální, přičemž van Goghovy problémy podle mě plynuly především z jeho nezvladatelných emocí a pro vyjádření jeho psychického stavu podle mě nebylo nutné přecházet do grotesknosti. Van Goghovi navíc v době jeho smrti nebylo ani čtyřicet, což jeho příběhu přidává na tragičnosti, ale Willem Dafoe vypadá na svých šedesát, což mě docela rušilo a je mi fuk, že to zní ageisticky.
Rupert Friend (Theo van Gogh) předvedl nádhernou paletu emocí, takže jsem soucítila víc s ním než s Vincentem, ale vztah mezi bratry byl celkově zachycený moc dobře. Oscar Isaac (Paul Gauguin) skvěle zachytil Gauguinovu chaotickou a destruktivní energii a je celkem škoda, že když už použili jinou teorii van Goghovy smrti, trochu si nepohráli i s teorií van Goghovy ztráty ucha, Oscar Isaac by to herecky víc než unesl. Potěšil Mads Mikkelsen (kněz), i když tam byl jen chvilku.
Jak jsem zmínila výš, film pracuje s alternativní teorií van Goghovy smrti, s čímž jsem neměla problém z faktického hlediska, ale z hlediska příběhového, protože to nefungovalo, aspoň ne z hlediska klasické příběhové struktury, které jsem fandou. Nebyla tam žádná eskalace ani následné vyvrcholení, prostě se to najednou stalo a film skončil. Rozumím tomu, že to možná byl umělecký záměr, ale jelikož se film prakticky celou dobu nikam neposunuje a až do té chvíle se tam nic moc neděje, byl to takový výkřik do prázdna.
Celkově mi to nic moc nedalo, jako bych to ani neviděla.