 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. K At Eternity's Gate mě přivedlo především Loving Vincent a obecná fascinace osobou a životem Vincent van Gogha. Dopředu jsem si o tom filmu nezjistila vůbec nic, takže jsem si říkala, že mě to může jenom příjemně překvapit, ale i tak jsem byla poměrně zklamaná. Nemám nic proti filmům s dlouhými zasněnými náladovými záběry, ale musí být ve správném poměru k ději, což nebyl případ At Eternity's Gate.
Willem Dafoe (Vincent van Gogh) hezky vystihl van Goghovu jinakost a do jisté míry i omšelost, ale tam to tak nějak končilo. Přišel mi víc vyšinutý než emocionální, přičemž van Goghovy problémy podle mě plynuly především z jeho nezvladatelných emocí a pro vyjádření jeho psychického stavu podle mě nebylo nutné přecházet do grotesknosti. Van Goghovi navíc v době jeho smrti nebylo ani čtyřicet, což jeho příběhu přidává na tragičnosti, ale Willem Dafoe vypadá na svých šedesát, což mě docela rušilo a je mi fuk, že to zní ageisticky.
Rupert Friend (Theo van Gogh) předvedl nádhernou paletu emocí, takže jsem soucítila víc s ním než s Vincentem, ale vztah mezi bratry byl celkově zachycený moc dobře. Oscar Isaac (Paul Gauguin) skvěle zachytil Gauguinovu chaotickou a destruktivní energii a je celkem škoda, že když už použili jinou teorii van Goghovy smrti, trochu si nepohráli i s teorií van Goghovy ztráty ucha, Oscar Isaac by to herecky víc než unesl. Potěšil Mads Mikkelsen (kněz), i když tam byl jen chvilku.
Jak jsem zmínila výš, film pracuje s alternativní teorií van Goghovy smrti, s čímž jsem neměla problém z faktického hlediska, ale z hlediska příběhového, protože to nefungovalo, aspoň ne z hlediska klasické příběhové struktury, které jsem fandou. Nebyla tam žádná eskalace ani následné vyvrcholení, prostě se to najednou stalo a film skončil. Rozumím tomu, že to možná byl umělecký záměr, ale jelikož se film prakticky celou dobu nikam neposunuje a až do té chvíle se tam nic moc neděje, byl to takový výkřik do prázdna.
Celkově mi to nic moc nedalo, jako bych to ani neviděla.
Willem Dafoe (Vincent van Gogh) hezky vystihl van Goghovu jinakost a do jisté míry i omšelost, ale tam to tak nějak končilo. Přišel mi víc vyšinutý než emocionální, přičemž van Goghovy problémy podle mě plynuly především z jeho nezvladatelných emocí a pro vyjádření jeho psychického stavu podle mě nebylo nutné přecházet do grotesknosti. Van Goghovi navíc v době jeho smrti nebylo ani čtyřicet, což jeho příběhu přidává na tragičnosti, ale Willem Dafoe vypadá na svých šedesát, což mě docela rušilo a je mi fuk, že to zní ageisticky.
Rupert Friend (Theo van Gogh) předvedl nádhernou paletu emocí, takže jsem soucítila víc s ním než s Vincentem, ale vztah mezi bratry byl celkově zachycený moc dobře. Oscar Isaac (Paul Gauguin) skvěle zachytil Gauguinovu chaotickou a destruktivní energii a je celkem škoda, že když už použili jinou teorii van Goghovy smrti, trochu si nepohráli i s teorií van Goghovy ztráty ucha, Oscar Isaac by to herecky víc než unesl. Potěšil Mads Mikkelsen (kněz), i když tam byl jen chvilku.
Jak jsem zmínila výš, film pracuje s alternativní teorií van Goghovy smrti, s čímž jsem neměla problém z faktického hlediska, ale z hlediska příběhového, protože to nefungovalo, aspoň ne z hlediska klasické příběhové struktury, které jsem fandou. Nebyla tam žádná eskalace ani následné vyvrcholení, prostě se to najednou stalo a film skončil. Rozumím tomu, že to možná byl umělecký záměr, ale jelikož se film prakticky celou dobu nikam neposunuje a až do té chvíle se tam nic moc neděje, byl to takový výkřik do prázdna.
Celkově mi to nic moc nedalo, jako bych to ani neviděla.