Karel Čapek: Věc Makropulos (1922)

„Ale každý zázrak se musí vysvětlit. Jinak je nesnesitelný.“

zdroj: databazeknih.cz

Věc Makropulos je jediná z Čapkových her, kterou jsem viděla na jevišti, konkrétně na Vinohradech na podzim 2009, ale abych pravdu řekla, pamatuju si jenom hlavní myšlenku a že mě docela bavila. Četla jsem ji jako další kousek v řadě bez zvláštního účelu a přiznám se, že takhle při čtení mě mnohem víc bavila Čapkova předmluva než hra samotná. Je to určitě dané tím, že hry jako takové vidím spíš jako polotovar než jako finální produkt (ale o tom už jsem tady určitě nudila), ale i tím, že to přesně sleduje typickou Čapkovu formuli a nic mě nepřekvapilo.

Jako obvykle máme vynález, který se rovná zázraku (v tomto případě formule na dlouhověkost/nesmrtelnost), tentokrát ho ale neprodáváme, nicméně přeme se o to. V debatě se střetává humanista přesvědčený o tom, že právo na dlouhý život mají mít všichni; elitář přesvědčený o tom, že jen subjektivně vybraní "velcí muži" mají právo na dlouhověkost; a obligátní prospěchář s touhou namastit si na tom kapsy bez ohledu na morálku; a žena, která to rozsekne tím, že recept prostě spálí. Myšlenku v podstatě krásně shrnula už zmíněná Čapkova předmluva, takže za mě byla nejsilnější část Emiliiny dialogy a celkový naturel.

Myslím si, že by mi mnohem víc dalo znovu to vidět v divadle než to číst, ale ztráta času to rozhodně nebyla.

„Snad je dvojí optimismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému; druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného.“

„Člověče, většina užitečných lidských povolání je možna jen z nevědomosti.“