Vladimír Körner: Údolí včel (1978)

„Kdo má dnes v srdci naději, má i ďábla v duši.“

zdroj: antikavion.cz

Nemám normálně ve zvyku číst beletrizované scénáře, protože mi to nedává moc smysl; už jsem ten příběh viděla v podobě, na kterou autor cílil, tak proč číst něčí interpretaci? Protože jsem si ale Údolí včel už stáhla, matně si ho pamatovala jako jednu z těch knížek, kterou nám vnucovali ve škole, a byla psaná autorem scénáře, řekla jsem si, proč ne. Z výsledku jsem byla překvapená; četla jsem knížky, které měly fajn příběh, ale byly hrozně psané, a knížky, co byly výborně napsané, ale děj byl o ničem, nicméně hodně dlouho jsem nenarazila na nějakou, co měla hrozně napsaný příběh, který sám za nic nestál. Až doteď.

Začnu tou formou, protože ta mě u publikovaných knížek vždycky trochu zarazí. Tohle byl absolutní chaos; odstavce byly poskládáné divně a naprosto nelogicky; věci, které bych čekala, že budou přímá řeč, nebyly, a věci, které byly přímá řeč, nebyly řečené nikomu. Jakmile se děj přesunul z templářského hradu, zmizela i jakákoliv atmosféra a vůbec se to nečetlo jako historický román. Popis se soustředil na velmi obecné věci, ze kterých doba nedýchne, a ty, co skutečně mohly nějak asociovat historii, jako lidské zvyky, se omezily jenom na jeden dvorec a ještě tak nějak z povzdálí.

Co se týče děje, ten byl velmi přímočarý a bohužel bez jakéhokoliv zvratu. S Arminem jsem měla na začátku trochu soucit, protože měl zcela očividně PTSD a ten templářský kult s ním smýkl pěkně, ale pak to tak nějak někam nešlo. Vzpomínky na poušť byly nekonečné, pořád dokola, a ačkoliv to skončilo, jak to skončilo, nikam to neeskalovalo; tohle byl příběh, který vyžadoval sklouznutí do šílenství, které končí tragicky, a místo toho to byla jedna z nejnudnějších věcí, které jsem za poslední dobu četla.

Ondřej mě nasral hned na začátku těmi netopýry a za celou dobu se to nezlepšilo. Umím sice ocenit ten psychologický úhel, kdy si idealizuje otce a pomalu se v něj mění, přestože ho prakticky týral, ale neumím ocenit ten mužný sexismus. Pokud potřebuju surovost a sexuální násilí, abych ukázala, jaký je můj hlavní hrdina Chlap™, pak vím, že nemám silnou hlavní postavu. Jasně, vychovávali ho sexističtí templáři a jeho otec, kterého emuluje, byl taky hovado, jako vnitřně to asi smysl dává (a i kdyby nedávalo, dá se uplatit můj milovaný "bYlA tAkOvÁ dObA" argument), ale nedělá to postavu, které chci fandit. Jakmile se Ondřej začal chovat surově k ženě, která nejen že s ním šla dobrovolně, dokonce to sama iniciovala, mi začal být úplně ukradený. Ve chvíli, kdy mě přestane zajímat hlavní postava a listuju, kolik stránek zbývá do konce (obrazně, v reálu jsem visela očima na číslu stránky ve čtečce), pro mě knížka dokonale selhala.

Konec absolutně nepřekvapil, Ondřejova nevlastní matka/manželka, jejíž jméno jsem zapomněla už během čtení, byla od začátku jen předmět, který si tam chlapi předávali, takže bylo absolutně jasné, že si to odsere ona. Arminova smrt šla krásně dohromady s mnichovým útěkem na začátku, tam se kruh vypravěčsky překvapivě smysluplně uzavřel. Samotné včely byly podle mě úplně ztracená symbolika; na začátku se jim věnuje tolik prostoru, že bych čekala mnohem víc, než jen osamělou včelu nad Arminovým zátylkem, ale proč jsem to čekala zrovna od této knížky, nemám tušení.

Údolí včel je prostě zase jednou "Chlapská klasika™", která nepřináší nic stylově ani obsahově, a radši půjdu předčasně na gyndu, než aby mě napadlo dívat se na film.

„Nebylo to jen pláštěm, můžeš umrtvit tělo a zmrazit i mysl, o to víc se roztepe krev a zjistří kůže. Bylo to prosté, jak šplouchání moře, dlouhé umrtvení jen podnítí touhu k životu.“

„Není vědomostí nad lidovou studnici, všechno si srovná a vysvětlí, i kdyby spadl na dno.“