 |
| zdroj: megaknihy.cz |
Je neuvěřitelné, jak hloupých sedm let člověka promění. Rebecka Martinsson rozhodně není prázdná v žádném významu slova; trauma ji vytrhlo z jediného prostředí, které znala jako domov, a odhodlání nenechat o sobě rozhodovat čtyři cizí chlapy ji ve svém domově udělalo přímo nevítanou. Rozhodne se pomoct osobě, o které ví, že s ní manipuluje stejně jako se všemi okolo, a ve všem tom šumu vzpomínek na doby minulé a stresové situace se snaží udělat něco konstruktivního a ochránit tak dvě malé děti. Umí být nelítostná a tvrdá, ale zároveň je vidět, kolik sil ji to stojí, a já jsem hrozně ráda, že si o takto brilantně napsané hrdince znovu čtu zrovna teď.
Cirkev mě jako téma už tolik neodrazuje, obecně je teď vnímám jako patriarchální a emocionálně manipulativní kulty, a jako takové mě docela zajímají. Tady to bylo krásně vystižené; to, na čem církve běží; jak si pečlivě vybírají, co hlásat a co zamlčet; ten naprosto jasný vzorec, kdo je hodný odpuštění a koho je nutné zapudit, a nemá to co dělat s vírou nebo věrností ideologii; i ta typologie členů kongregace tvořená mírou slepoty k zločinům na těch, kteří nezapadají do jejich světonázoru. Přesto narativ nijak nezatracuje všechny věřící, byť Rebecka z části ano, a to je podle mě kus poctivě odvedené autorské práce.
Scény s Ťapkou pro mě byly tentokrát ještě o to horší, že jsme se s naší Ťapinkou musely letos rozloučit. Odešla klidně v náručí své paničky, takže míra násilí se naštěstí neshodovala, ale z těch scén, kde chudák fiktivní Ťapka leží svázaná v kufru, se mi stejně udělalo od žaludku špatně. Co se týče konce, ten se mi tentokrát popravdě líbil - byl hodně krutý, ale dával naprostý smysl a byla to fantastická ukázka Rebečiny síly - ale zpětně mi ten případ jako takový přišel možná trochu překombinovaný. Na konci to všechno pěkně hrálo dohromady, ale chvíli jsem byla hodně zmatená a ne tím „musím číst dál“ způsobem.
Minule jsem vůbec nevypíchla vedlejší postavy, ale tentokrát mám k některým co říct: Sanna je jedna z nejzajímavějších postav, které ta knížka má, a nemohla jsem ji vystát; Måns měl míň prostoru, než jsem si pamatovala, ale líbí se mi, jak začne jako někdo, kdo měl o Rebecku čistě sexuální zájem, ale jeho chování odpovídá mnohem hlubším citům. Anna-Maria byla fantastický příklad toho, že těhotenstvím žena automaticky neztrácí sama sebe, a hrozně se mi líbil ten idylický, ale ne idealizovaný vztah s jejím manželem.
Obecně se mi hodně líbilo, že prostředí i vedlejší postavy jsou popsané dostatečně na to, aby si je člověk uměl představit, ale ne dost na to, aby to množství detailu děj zpomalovalo nebo lezlo na nervy. To jde ale ruku v ruce s mou předchozí chválou - Åsa Larsson je neuvěřitelně vypsaná a pečlivá autorka a hrozně se těším, jak se bude s dalšími díly ještě zlepšovat. Celkově byla Sluneční bouře jeden z nejúspěšnějších knižních návratů a hodně se těším na pokračování. (O to víc, že si skoro nic nepamatuju, jak jsem zjistila.)
„S uspokojením si všimla, jak von Post vykouzlil nucený úsměv, když odcházela na záchod. Koho by napadlo, že mu slovo čurat bude tak drhnout v uších. Vsadila bych se, že jeho žena určitě namíří zlatý paprsek přímo do porcelánové mísy, když čurá, aby zvuk stříkajícího pramínku nedolehl k prokurátorovu nebohému citlivému sluchu.“
„Církev často přitahuje slabé. A také přitahuje lidi, kteří nad nimi chtějí mít moc.“
Původní recenze z 13/03/16:
Åsa Larsson mi byla doporučena kolegyní v práci a jelikož se teď neustále snažím rozšířit svoje povědomí o ženských autorkách, hned jsem si zarezervovala první dvě knihy z její série o Rebecce Martinsson. Když ji přirovnám k jiné švédské autorce, kterou jsem četla, tak hned po přečtení Sluneční bouře můžu směle říct, že Kristina Ohlsson píše proti Åse Larsson pohádky pro malé občánky.
Byly tam věci, které mi fakt nedělaly dobře - aneb když někdo uřízne hlavu psovi, který je černý a jmenuje se Ťapka (čili totéž co váš vlastní pes), tak to úplně nepadne na úrodnou půdu. Åsa Larsson se nebojí být pěkně drsná a temná. Žádná její postava není klasicky kladná a Rebecka Martinsson je prázdná takovým způsobem, který musel dát zabrat napsat.
Náboženská tématika se mi vlastně i líbila a než jsem se nadála, byl konec knížky. Jediné, co bych vytkla, byl snad až příliš dramatický konec, přišel mi hodně na sílu a na efekt. Ale od Sluneční bouře jsem přešla rovnou k dalšímu dílu a můžu doporučit.